Jsem podezřelá. Nemám hůl ani berle

Konečně jsem se dočkala! Konečně můžu vstávat později než posledních…no…hodně let! Nejlepší na vstávání  samozřejmě byla moje kariéra malířky pozadí.

To jsem měla přímo ve smlouvě, že mám pracovní dobu dle požadavků Československé televize. Považte! V době temna za vlády komunistů a dle požadavků! A dokonce jsem byla placená v umělecké platové třídě, což znamenalo, že jsem každý měsíc napsala do výkazu, co jsem udělala a jak to bylo náročný. Takže čím víc práce, tím víc peněz. Byli jsme na tom dobře, my malíři pozadí. Vstávala jsem tehdy v půl sedmé, a to jen kvůli dětem. Ve výtvarném oddělení ČST bylo celkem jedno, jestli přijdu v šest ráno, nebo v devět. Prostě jsem musela namalovat všechno, co jsem měla, a muselo to být včas, než se začne točit. Ideální!

Pak jsem pracovala ve zpravodajství a byla to práce na směny. Ranní šichta, to bylo peklo. Taxík na mě čekal ve vražednou půl pátou.

No a moje kariéra úřednice, to znamenalo být v kanclíku v půl osmé. Jako venkovská řepa jsem vstávala v půl šesté, abych to stihla.

Jelikož jsem z kanceláře přesedlala do studia a jsem platnou, i když poloviční rekvizitářkou v magazínu Sama doma, posunul se mi vstávací čas opět na přijatelnou půl sedmou. Je to hodina navíc, ale jeden si rychle zvykne.

Pozdější vstávání má ještě jeden rozměr. Jezdím autobusem ne v půl sedmé, ale autobusem ve tři čtvrtě na osm Osazenstvo autobusu, kterým jsem jezdila do práce v půl sedmé, bylo víceméně stálé. Zvykla jsem si jezdit s Hankou, Maruškou, Zuzkou. Probraly jsme cvrkot na vsi, v práci, v rodinách.

Když jsem vyměnila autobus, zákonitě jsem vyměnila i osazenstvo. První den mé nové kariéry jsem přišla na stanici autobusu - a byla jsem jediná, co neměla hůl, natož berle! Na stanici postávalo několik jedinců a ve stoji spatném vydrželi jen díky pomoci holí a berlí. Ano! Já jediná jsem přišla po svých a bez podpůrných prostředků. To první ráno nebylo výjimkou. Pochopila jsem, že tímhle autobusem se nejezdí do práce, jezdí se jím k doktorovi. Hole, berle, ovázané krky, sinalé líce. A já.

Jsem zvědavá, jak to bude v období viróz a chřipek. Abych se taky neproměnila z poloviční rekvizitářky v maroda na plný úvazek. Bacily v příměstském autobusu mají totiž živnou půdu a lze tam chytit chorobu snadno a rychle.

Zvykám si na nové spolucestující. Jen málokdo jezdí v tenhle čas pravidelně. Dítka školou povinná jsou už ve škole, dělný lid je dávno u soustruhu, kancelářské krysy jezdí o autobus dřív. Takže zbývají marodi, a ti se mění. A taky jeden mladík, co pracuje v prezidentské kanceláři, se mnou jezdí pravidelně; na Hradě  se zřejmě začíná taky dost pozdě. My dva nemáme hůl ani ovázaný krk. Jenže s ním si o práci nepokecám, to dá rozum. Ale jedno mě s prezidentským úředníkem spojuje. Taška s přebytky z našich venkovských zahrádek. Já vozím rajčata, okurky a cukety kamarádkám v práci, on vozí totéž nevím komu. Prezidentovi sotva.

Na závěr jeden vědecký poznatek: ačkoliv vstávám o hodinu později, stejně v autobusu a posléze v metru usnu. A ačkoliv pracuju na poloviční úvazek, času mám míň než dřív. Nechápu, ale je to tak.