Jídlo a krabičky

Jíst střídmě a pestře! To říkal vždycky můj tatínek. A tatínek tomu rozuměl, byv lékařem. Tatínek tomu sice rozuměl, leč sám nedbal.

Můj tatínek jedl nejradši večer a pokud možno v poloze ležícího střelce. Na břiše měl položený talíř s dobrotama a při studiu odborné literatury se ládoval.

Nebo mu taky chutnalo v křesle u televize. Ovšem co by se mému tátovi nelíbilo, to jsou krabičky s vyváženou stravou. To vím určitě!

A mně se taky nelíbí. No jen si to představte; každý den přijede dodávka a vyloží vám na stůl krabičky pro celou rodinu na celý den. Den po dni, týden po týdnu. A stojí to strašný prachy. Co ty nebohé děti, jak k tomu přijdou? Já dodneška při vaření myslím na maminku a dokonce i bývalou tchýni a řídím se jejich radami. Rodinné recepty jsou prostě rodinným stříbrem, málo platné. Pevně věřím, že i moje dcera si v kuchyni občas vzpomene, jak se vařilo doma, když byla malá.

Tatínek vždycky po jídle mamince poděkoval, pochválil a dal jí pusu. Toho se od pana Zajíce sice nedočkám, ale když vidím, jak mu chutná, stačí mi to. Teda on si myslí, že mi to stačí. Co nadělám; asi to měli doma jinak.

No, a když si představím, že bych měla nalajnovanou vyváženou stravu a nemohla si uvařit, na co mám zrovna chuť, tak mám dojem, že z jídla bych radost neměla. No jo, namítnete mi, když on se tím šetří čas. Jak, šetří čas? Na ty zatracené krabičky musíte pořádně makat, a to ten čas zase ztratíte! No jo, oponujete mi, co když je překážkou choroba nebo mateřství? Jenže já když jsem nemocná, piju čaj a spím. A když jsem měla malé děti, tak mě vaření pro ně bavilo. Jen mi lezly na nervy ty fronty na banány. Když se mi zrovna nechtělo vařit večeři, tak jsem namazala chleba máslem, přidala k tomu mrkev, a bylo.

Některé známé na vánoce kupují cukroví. No, to bych byla radši bez cukroví. Já totiž, když peču cukroví, myslím vždycky na svoje dětství, na babičku, maminku, tetu. Jaká byla vždycky u pečení doma legrace, jak voněl celý dům…asi jsem ze staré školy, ale mně teda vaření nepřipadá jako ztráta času. Rozhodně mě baví víc než sedět v kanclíku přes čas.

Když smažím řízky, myslím na maminku, ta je měla nejlepší. Bramborový salát zase dělám podle tchýně, rybí polívku uměla nejlíp maminka a od ní taky vím, že tvarohové jahodové knedlíky nejlíp chutnají posypané mletými vlašskými ořechy. Jelikož už moje drahé kuchařské vzory nejsou se mnou, poslouchám rady zkušených kamarádek. Od Hanky vím, že strouhanku musím prohnat sítem, do palačinkového těsta musím přidat lžíci másla, od Blanky, Marušky, Hanky a Mileny mám zase prověřené recepty koláčové, jež nikdy nezklamaly. No a přiznám se bez mučení, že občas i gůglím.

Krabičky a v nich nakrájená zelenina přesně odměřená, maso na páře, rýže bez lžíce oleje a hřebíčku v cibuli, těstoviny bez vajec…hrůza!

Komu by můj tatínek děkoval a dával pusu, kdyby mu maminka šoupla na břicho krabičku? No? Na koho bych vzpomínala, když míchám těsto na koláč, o vánočním cukroví ani nemluvíc?

Babičko, maminko, teto, tchýně i všechny moje kamarádky, děkuju za rady a inspiraci, bez vás bych musela kupovat krabičky a seděla v kanclíku od rána do večera, abych na ty blafy měla! A ještě bych musela chodit do fit centra jako ty chudinky, co nevaří a jedí jídlo z krabiček.

Tak, teď se seberu a jdu si dát něco dobrýho.  Mám tam od včerejška pečenou divočinu, zelí kedlubnové a červené a knedlíky bramborové a hrníčkové. Nebo si udělám salátek. Nebo si jen tak namažu chleba máslem a nakrájím si ředkvičky. Každopádně mi to moc času nezabere a bude mi chutnat. To mi teda věřte.