Babička byla jednoznačně Velmi Důležitá Osobnost. Nejen pro mě. Za měsíc by jí bylo 106 let. Před týdnem měla pohřeb. Jaký je recept na dlouhověkost? Pěstování vztahů.
Babička byla nejstarší ve městě a jedna z nejstarších obyvatel v republice. Zatímco více jak stoletých lidí je u nás několik stovek, v jejím věku by se lidé v České republice dali spočítat na prstech jedné ruky. Je to prostě vzácný úkaz.
O to je to vzácnější, že se až do posledního roku života držela ve velice dobré kondici. Když šla do společnosti, brala si boty na podpadku , bez „udělané“ hlavy by nevytáhla paty, kupovala si nové boty, oblečení, aby dobře vypadala a „reprezentovala“, byla to přirozená dáma. Doma by si nikdy nevzala tepláky, vždy byla upravená. Ve svých 104 letech absolvovala například taneční mé dcery včetně věnečku. O vše se zajímala. Také chtěla o nás všechno vědět a slyšet. Takže úsměvné vždy bylo rychlé hledání „ucha“ čili naslouchátka, abychom jí mohli povědět všechny novinky. (Sluch byl však její jediný velký hendikep.)
Ptáte se, co dokáže člověka nabudit, aby se dožil tak vysokého věku? Četla jsem různé spekulace a lidé se oprávněně ptají po receptu na dlouhý život. Někteří mudrci tvrdí, že to bude stravou, střídmým životem. Někteří dávají přednost vysvětlení o dobré zdravotní péči, která nám prodlužuje život. Někteří hledají tajný recept takových lidí. (Jestli například nekonzumují nějaké bylinky, léky nebo snad stopečka něčeho dobrého na noc…)
Pokud měla babička něco takového schovaného pod postelí, tak to opravdu nevím. Ale rozhodně se shodnu s panem farářem, který ve smuteční řeči označil jako hlavní rys naší babičky „pěstování vztahů“. Ano, to bylo to, čím byla nejvíce typická a co jí věk prodloužilo do extrémní délky. Nezpochybňuji vliv stravy, péče a střídmosti na prodlužování věku. Bez úzkých vztahů pěstovaných každodenně, si však troufnu tvrdit, že by zde tak dlouho nebyla. Měla rozhozenou síť napříč celou širokou rodinou od Čech až na její rodnou Moravu. A nejen to. V ulici se na ní každý doptával, jak se má. Děti zcela instinktivně chodili hned za ní – za babičkou. A nemusela to být jen pravnoučata. Jakmile se v domě objevilo nějaké dítě, jaksi automaticky navázalo s babičkou oční kontakt, ta se usmála a napřáhla většinou ruce směrem k malému návštěvníkovi.
Jak snadné je „to zabalit“ v těchto letech, kdy si vzpomenete, byl pro mě také silný zážitek. Bylo jí kolem stovky, když na ní přišel nějaký zřejmě zásadní životní splín. Prostě se rozhodla, že bude konec. Nejedla, nepila. Jak to zvrátit? Pamatuji se, že jsme se s dětmi sbalili z lyžařské dovolené a přijeli babičku „uzdravovat“. Babička nesnášela nemocnice. A tak se místo obrazu pověsila kapačka a za každou dokapanou jednotku jsme si dali spolu panáka. Byli jsme tam tak dlouho, až to všechno vykapalo…takovej hezkej večírek. Jsem ráda, že si ho pamatuju.
Nebyla to přitom žádná poddajná osoba. Měla poměrně silnou osobnost, svoje názory a nerada si nechávala něco vnutit. I proto jsme se tak spolu skamarádily. Mám takové lidi moc ráda. Sledovala politiku, chodila i do posledních let života k volbám (měly jsme obě stejný vkus). Pamatuji se, jak kolegyně z novin volala, že jí přijde k narozeninám udělat fotku do novin, protože z rozhovoru by asi nic nebylo (jako že už babička asi moc nemluví). Jak se pak divila, co je babička za „přírodní úkaz“. Jako recept pak dala čtenářům regionálních novin doporučení na dlouhověkost: „Nekouřím, nepiju, nefetuju“.
Byla o 60 let starší než já, ale názory a postoje měla velmi mladé. A proto ji mohu označit kromě titulu babička i za svoji kámošku. Kámošku VIP.
