Zdravé děti spadlé do karantény, dřepící u počítačů. Jsme jako blbci, co opakují stejnou chybu dokola. V čem je kardinální problém? Ještě nikdo z velení státu během boje s virem totiž nepostavil do středu zájmu naše děti. NIKDO!
Jak ten celý průšvih teď funguje? Uvedu na příkladu. Máme tu Aničku, která přijde do školy. Dozví se ale o covid pozitivitě spolužáka Pepíka ze stejné třídy, takže hajdy domů. Po týdnu se zcela zdravá Anička konečně vrátí mezi spolužáky, aby zase začala dohánět látku z minulého školního roku. Buch! Za pár dní má nařízenou karanténu znovu. Tentokrát měl pozitivní test totiž Karlík. Čili, milé Anče, znovu šup do pokojíčku za monitor. A další týden bez kamarádů, učitelů a výuky.
Přátelé české školy, pojďme si to s těmi opatřeními shrnout tedy pěkně od začátku, ať víme, s čím se tu celou dobu potýkáme a v čem se stále dělají chyby. Na počátku pandemie školy neřídil NIKDO. Ministr školství si naordinoval pštrosí taktiku, strčil hlavu do písku a minimálně 14 dní dělal, že tu vůbec není. Školy tak zavřelo ministerstvo zdravotnictví. (To bylo tehdá na té tiskovce, kde ministr školství ani nebyl, pamatujete?) Pak se školami šíbovali střídavě MINISTŘI ZDRAVOTNICTVÍ podle toho, který měl v tu chvíli zrovna službu (nebo aspoň příslužbu) a v pozadí všeho stál PREMIÉR, který se pasoval do role zachránce. Přitom české žáky a studenty hodil přes palubu jako první. O opatřeních ministerstva školství jsme pak slýchávali pouze v tom smyslu, že se řídí pokyny ministerstva zdravotnictví. A to se zase řídilo nějakými názory různých SKUPIN EXPERTŮ, ve kterých podle mne ale nikdy neseděl žádný odborník na školství. A tak nikdo včas nezakřičel: „STOP, konec zavírání!“ a nebouchnul řádně do stolu.
Nyní je protipandemické řízení škol na HYGIENÁCH. Se zkušenostmi z prvních dvou měsíců fakt těžko vybrat, která z variant školního pseudořízení v našem státě je ta nejhorší. V TOP 3 se ale hygienici objeví určitě. Vím, že jich je málo (nejsou jako profesní skupina sami), že jsou pod tlakem (kdo dnes není), že jsou zahlceni prací, že se řídí rozkazy svých nadřízených. I tak ale říkám, že pod taktovkou hygieniků se dnes a denně ve školách odehrává totální chaos a děti jsou zase odsunuté na vedlejší kolej. Nedivím se, že někomu už bouchají saze a tvůrci změn rozvrhů ve školách si pomalu chystají zubní kartáček a pyžamo, protože je asi brzy odvezou do blázince k panu Chocholouškovi. Protože změny rozvrhů se dějí každý den i několikrát, musí podávat neustále nějaká hlášení o covid pozitivních (i o víkendech), dohledávat kontakty ve škole, vypisovat tabulky a teď dokonce nedávno vypadlo z ministerstva zdravotnictví i moudro, že by školy měly trasovat. (Nutno poctivě připsat bod ministru Plagovi, že se poprvé nahlas ozval, že „takhle tedy už ne“ viz. článek.)
Co se teď v regionálním školství odehrává, jsem se pokusila popsat v úvodu na Aničce. Pokud je tedy ve třídě (studijní skupině) dítě, které má pozitivní test, tak jde do karantény většinou celá třída. Ve škole zůstávají jen očkovaná dítka a ostatní se přesunou domů za monitory do svých pokojíčků. Ještě donedávna přitom byla karanténa dětí příšerných 14 dnů , a protože proočkovanost žáčků je velmi nízká (v některých třídách třeba nulová, na 1.stupni ZŠ vždy nulová), většina sedí doma. Tyto děti jsou přitom naprosto zdravé a vůbec nic jim není. A tak zatímco do hospody či do kina vám stačí k usazení a konzumaci pití a jídla (po dobu i několika hodin bez roušky) negativní test, tak do školy ne! Zatímco tisíce fanoušků mohou fandit na stadionu svým hokejovým modlám při hokejové extralize, tak děti sedí doma. Jako neočkované dítě jste totiž pro hygieniky potencionálně covidoví a musíte dřepět u monitoru. (A stejně tak neočkovaní učitelé. Ti končí v karanténě také a ostatní za ně nastupují suplovat.)
Množství blábolů o tom, že vzdělávání je priorita, jsme slyšeli už tolik, že kdyby za každý takový výrok dal autor svého kecu korunu do školství, tak naše děti sedí ve zlatých lavicích a ve školní jídelně jedí na stříbře. Nikdo dosud do středobodu všech těch opatření neposadil DÍTĚ. Žáka. Studenta. Řeší se tu kdejaká blbost. Jestli hospodský může/nemůže vidět test. Jestli bude antigen jednodenní nebo dvoudenní. Dospělí jsou schopní se porvat za to, aby dostali pivo a párek bez předložení bumážky. Ale že děti odnášejí svojí karanténou neschopnost politiků a expertů nastavit pravidla tak, aby mohly chodit normálně do školy, o tom se víceméně mlčí. Jako kdyby to dospělákům bylo fuk.
Řešení? Nejsem od toho, abych dávala rady. Jsem nevzdělaná v problematice řízení epidemií. Ale proč nemohou hygienici konkrétní třídu (se zjištěným covid pozitivním spolužákem) opakovaně otestovat a nechat v lavicích dál? Rodičům škola rozešle doporučení, aby se dítě týden nestýkalo s prarodiči a jiným ohroženým členem rodiny a je to. A nebo ať si ho vystrašený rodič nechá doma s automatickou omluvenkou tak, jak to už bylo minulý školní rok. Ano, testování by stálo nějakou korunu navíc. Dáváme ale v rámci boje s covidem denně stovky milionů na záchranu lidí, a to velmi často z vlastní vůle neočkovaných, kteří teď leží na JIPu, na drahých přístrojích, drahých lécích. Den na lůžku stojí statisíce. Máme tu drahé preparáty pro počínající covid nemocné z rizikové skupiny, které stojí desítky tisíc, zatímco vakcína přijde na pětistovku. Dáváme příplatky lékařům za očkování. Utratily se miliardy za kompenzace. Dnes třeba vláda rozhodla o zvýšení platů státních zaměstnanců. Atd.atd.atd. Dobře, je to dobře, že na tohle všechno máme peníze. Ale jak to, že tedy nemůžeme zaplatit dětem dobré testy tak, aby mohly zůstat ve škole? Nemyslím plošné testování za miliardy. Myslím cílené, konkrétní do tříd, kde byl nalezen covid pozitivní, a který jediný by odešel domů na distanční výuku. Padesátikoruna na dítě a test snad není taková darda. Jsme stále ještě velmi bohatá společnost, která si to určitě může dovolit. A to říkám s vědomím, že je díra ve státním rozpočtu velká jako vrata (tu samou díru v rozpočtech si ale prorazily i okolních bohaté státy). Proklamace o tom, že školy už zavírat nebudeme, zatím sice stále platí, ale že zavíráme už dva měsíce za zdmi pokojíčků samotné žáky a studenty, o tom se zatím mluví velmi, velmi málo. A málo se dělá pro změnu.
