Špacír na inzerát

„Věříte v lásku na první pohled?“ vypoulila na mě vočiska.

   „Řekl bych, že ne,“ zatrnulo mi. 

   „Tak se na mě mrkněte na druhej pohled,“ nalíhala. „Smíte aji na třetí, vy  mi totiž dost pasujete.“

   Baba na inzerát.

   Voháknutá byla jak hipísačka ze sámošky vod Lídla. Žádná štramanda. Ačkoli zkraje, podle řeči, docela fajn.

   Taky jsem kápl na horší, co měly bezva figuru, auťák aji kvartýr. V jednom kuse po ruce ňáký porno, španělský mušky aji bůhvíjakou další havěť. A ve vočích šílenou chuť píchat jak včelka Mája.

    V lese bylo príma. V luftě fakt málem jaro. Špizoval jsem jedním vokem kluky, co dělaj. Jedním uchem poslouchal paní Slávku.

   „Doufám, že nejste vegetarián?“ zeptala se po delší vodmlce.

   „Ne, já jenom často přemejšlím.“

   „Nemáte z toho někdy halucinace?“ dotírala.

   „Kdepak, já to vždycky rozchodím- jako větry,“ ujistil jsem ji. „Jenom dneska, jak na potvoru, mě tlačí nový perka.“

   Do pytle, vejslech jak na faře před vohláškama.

   Nedělní slunko nám pralo do ksichtu. S městem za prdelí bylo vážně fajn.

   Kluci lejtali po lese. Voprášil jsem foglarovky, aby měli dárečci zábavu.

   Vídáme se teďka každej víkend. Překopal jsem knihovnu svýho dětství, abych nemusel sebou tahat  Člověče, nezlob se  a hospodský žvásty.

   Vejlety do děcáku mně furt berou dech. Tak jsem hodil inzerát. Rozumíte, žere mě představa ouplný famílie – pak by mi ale třeba kluky u soudu přiklepli. Dal jsem slovo Bláně, než umřela, že se vo ně postarám. Visím to aji mýmu  kámošovi Jardovi Kvapilovi, kterej se zabil v auťáku.

   Po drahnejch letech vrátil jsem se do přejrody. Pobolejvá z toho celá figura jak z posilovny. Vovšem duše dostává grády krásna.

   „U nás je skvostně. Na vesnici by se chlapcům mnohem víc líbilo,“ předla Slávka, baba na inzerát.

   „To máte těžký,“ vzdychl jsem. „Starej strom nejde přesadit. Já dřepím furt u televize, čumím do bedny jak vočarovanej. Doma taky jednou natáhnu brka, přejpadně na členský schůzi. Mě do špitálu nedostanou…“

   „Jděte, mě jen tak neoblafnete… Vypadáte jako docela šťastnej člověk. Hotovej světák,“culila se.

  „Fakt, já jsem hroznej pecivál. Nejraděj ze všeho dřepím ve svým kutlochu,“ lakoval jsem.

   Kristepane, proč blábolím takový pitominy?, napadlo mě. Možná furt lepší házet domácího haura, než aby slzy tekly proudem…

   Dvakrát v životě vlez jsem jak pošahanej do stejnýho potoka. Vopakoval némlich  ten samej rituál: zaláskování, svatbu, kocovinu a šmytec. Kurnik šopa, po pár tejdnech z veliký lásky vždycky zbyly jenom šrámy.

   Kluci si vyčíhli veverku, nastalo pozdvižení.

   Když hipísačka vod Lídla spustila vo svým bejvalým, měl jsem dojem, že má na tapetě aji krapet můj život.

   Zkraje jsem šacoval, že von ten její zahynul při letecký katastrofě. Napnutej jak malý gatě, špizoval jsem vo co kráčí. Pak z ní vylezlo – po  vosmadvaceti letech manželství zdrhl ke svý matce.

   A hergot, v tu ránu čuměl jsem do zrcadla. A dočista nahej. Jenom se vyfrotýrovat.

   Naštígro její bejvalej aji vod matky po dvou letech zdrh. Vzal si vošetřující doktorku, pochopitelně mladší a se dvěma harantama navrch.

   „Proč já vám to vlastně povídám?“ probrala se.

   „Asi jste ráda, záludnej manévr tchýni vybouch,“ nadhodil jsem.

   Zavrtěla hlavou, až jí málem vodlítly nalepený řasy.

   „Sice rozšmelcovala naše manželství na hadry, přesto ji lituju,“ povzdychla. „Víte, celej život jsem se snažila tchýni vyrovnat- abych líp vařila, abych měla čistějc vypraný prádlo…Vopravdu vopečovávala jsem manžela. Von je poměrně známej architekt, ale prolezlej chorobama. Dva infarkty měl, taky zánět slinivky, žlučníkový kameny, s leukémií krve utek hrobníkovi z lopaty…A stejně to byla slepá kolej.“

   Čapla se za srdce. V tu ránu šla do záklonu jak šikmá věž v Pise.

   Houpl jsem po ní, v domění, že půjde k zemi.

   Pověsila se mi kolem krku a vyváděla, jak kdyby jí rupla vagína.

   „Poslyšte, vy toho chlapa furt milujete..,“ řekl jsem.

   „Ne, já se potřebuju jenom o někoho starat. A ten dotyčnej mě musí milovat, chápete? Je to tak prostý, přece mi rozumíte?“

    Došlo mi, vo co kráčí. Takovej tupec nejsem.

  „Chápu, mejvám taky často splín,“ spustil jsem svůj tyátr. „Padne to na mě jak těžká duchna s prachovým péřím. Škrábu dopisy na rozloučenou, chystám se hupsnout z mostu. Vyvádím dramata jak Švorcová každej rok na Prvního máje.

    Upřímně řečeno, nejsem ani v trápení dost pevnej v kramflecích. Porád hledám vosobu do tandému. Víte, že by jako skočila se mnou…“

   „Já bych stála vždycky po vašem boku, pokaváď by vás roupy nevopustily,“ dušovala se.

   „Jenže, vážená,  já jsem taky děsně nevěrnej prevít – jednou za kvartál musím do bordelu, vyvenčit se.“

   „To by až tolik nevadilo,“ rozzářila se.

   „Vážená paní Slávko, von takovej koníček  vovšem sakra leze do peněz. Zrovna nedávno byl jsem v hampejzu u Barkový, pod Nuselákem. Napřed jsem měl rande na mostě. Fičelo tam jak v kubánským metru. Navíc dotyčná se vůbec nedostavila. Chytil jsem jen vztek a na hubě vopar jak lívanec.

    Celej rozhozenej – jak osmdesátiletá lesba na plese mediků, když jí došlo, vo co v životě přišla – prchl jsem do bordelu.

   S tím biftekem na ksichtu holky se mě štítily, jak kdybych měl lepru.

   Jen jedna dala se do řeči. To víte, z Moravy, měla široký srdce. Než vyklopila – co mamka, taťka aji malej bráška, bouchal kdosi na futra, že prej konečná. Já přitom nesundal ani fusekli. Celej špás mě stál dva litry a fůru zklamání… A to jsem, prosím, zavilej vyznavač tantrickýho sexu…“

   „Vopravdu,“ řekla nadšeně. „A vo čem to jako je ?“

   „Milostivá paní…“

   „Říkejte mi Slávko, prosím, pane Zdeňku.“

   „Milostivá paní Slávko…“

Jenom Slávko, prosím,“ zašeptala.

   „Podívejte , Slávinko, to je tak děsná prasárna, že  vo ní, vobzvlášť  tady, v lůně matičky přejrody, aji stydím  jenom povídat. Rozumíte ?“

   „Absolutně,“ vzdychla celá natěšená.

   Držkoval jsem, co mi síly stačily. Zamotával se dál a dál do ukrutnejch nesmyslů.

   Manekýně vod Lídla to vočividně pasovalo. Mrkala na mě vším, co se na jejím těle hejbalo.

   „Předpokládám, že jste mě do lesa netáh jen tak na pokec?“ prohlásila šibalsky.“Co kdybysme se potkali ještě dnes večer?“

   „Mám teďka divný  vobdobí,“ pronesl jsem zádumčivě.

   „Jak by ne, chudáčku. Však já vám pomůžu..,“ zašveholila.

   „Abyste mi porozuměla,“ pronesl jsem důrazně. „V noci toho moc nenaspím – můj pes je špatnej, hapruje na zadní, poponáším ho, aby se na svejch voblíbenejch místech vytentočkoval. Třikrát aji pětkrát za noc. Vobčas mi z toho hrabe, rozespalej taky přičupnu , zvednu nožičku…“

   „Tak ho nechte utratit, ať se netrápí.“

   „Milostivá… Po čtrnácti letech společnýho soužití nemůžu se ani psa mýrnix týrnix zbavit. To prostě nejde.“

   „Když myslíte,ale sužujete sám sebe,“ vopečovatelka zametla trable pod koberec.

   Takhle přilítl první šrám. Nátura manekýny vod Lídla už mi nepřipadala  špígl nikl.

   Nebude  nakonec baba sobec?, napadlo mě.

   A tak jsem rozkryl další temnej stín mýho života. Vynechal jsem krev ve stolici, baba určitě by se rozzářila jak světlice. Vytáh jsem našeho Bobču. To je případ, vážení, kterej každýmu notně zmasíruje duši.

   Bobča, starej vod mojí sestřenky Zuzy, má třetím rokem nakročeno do nebe.

   Pokaždý, když mě posedne, že můj život stojí za hovno, vzpomenu si na Bobču.

   Tenkrát jsme  s chlapama  čutali fotbálek, pokopali se jak koně, aji si nadali. V hospodě, po třetím kousku zas potlapali po ramenách, že dobrý, jasně- prča musí bejt.

   -Bobčo, ty bejku, máš snad dvě kebule,- rejpal jsem do něj. -Jednu normální a druhou na fotbal.-

   Hotovej poděs, neuměl prohrávat.Rval, hádal se vo každej balón.

   No, a von už se ráno neprobral. Fláklo ho to fest. Prej kompletně přes celej mozek.

   Rozumíte, tři roky leží vytuhlej jak mumie. Nemůže pořádně žít. Trajdali jsme s ním po špitálech, rehabilitacích, čuměl na něj kdejakej léčitel.. Nic. Leží, ani nemrkne.

   Čapnul z těch vejletů dokonce ňákej bacil, co na něj není žádnej lék.

   Kompletně celá  famílie modlila se, ať si pánbíček vezme našeho Bobču k sobě.

   Jenom Zuza věřila, že přežije. A taky malej Robert, jejich šklíba, kterej furt mlel:

 -Můj taťka pro mě už brzo přijde do školky!-

   Bobča, vážně,  zabojoval, bacil porazil. Pochopte, von dostal na lopatky aji sepsi, na kterou dojedou mnohem lehčí lazaři.

   Porád nemůže umřít.

   Vyprávěl jsem tohle v lese, babě Slávce, vopečovatelce, načež vona prohlásila:

   „A nezameňujete náhodou lásku za soucit?“

   „Milostivá, je naprosto lhostejný, z kterýho kraje to vezmete. Jedno je vovšem sichr – život mý sestřenky Zuzy stojí za hovno!

   V třiadvaceti by měla mít eldorádo teprv před sebou.Místo toho má martýrium. Střídáme se, abysme jí helfli. Jednou do měsíce vyjde na každýho služba.Kecáme, vzpomínáme, čteme Bobčovi Tři muže ve člunu, co měl tuze rád.

    Špekulujeme, co by pomohlo nahodit motor.

   Někdy Zuza doletí,  je to lepší – Bobča prej málem promluvil. A druhej den  zas hůř, propadnem se ještě do většího srabu. To víte, služba u Bobči vobnáší aji plínky a všecko kolem. Řeknu vám, život k uzoufání pro mladou babu.

   A Zuza  porád je plná naděje. Furt svýho chlapa miluje.A jejich šklíba Robert to samý:

   - Můj taťka pro mě už brzo přijde do školky!-

   Doufá celá famílie, i když vlastně nevěří ani jeden z nás.“

   No, a dál  na nedělním špacíru v lese bylo to plkání vo ničem.

   Milostivá, vopečovatelka Slávka, Slávie, sešívaná, dala mi několik rad – jak neživit naději bez náhrady a vejčitek. Hodila do placu úvahu vo eutanázii.

   Starost vo vytuhlýho Bobču manekýně vod Lídla evidentně nešla pod frňák. Vod minuty měla naspěch. Nervózně se drbala v loknách, jak kdyby čapla pisoárovou svrbivku.

   Zavolal jsem na kluky. Vytáhl z kapsy šňůry. A začli jsme motat uzly.

   Baba na inzerát se vytratila s tím, že si určitě brnkneme.

   Máš ho vidět.

   A život kráčí dál.

Dobrý den. A zítra ještě lepší.