Slečno, děláte to ve třech ?

  Zčista jasna vobjevila se na rohu naší ulice jurva. Šlapka špindírovskýho formátu. Do krásy daleko jak do Ameriky. Děsnej hebl, hotová vorvaní samice. Haksny zakroucený jak čutálista na vodpočinku. Jeden neměl ani choutky skočit jí na hruď aji o štok níž. Vovšem uměla v tom chodit.

S přibývajícím věkem máti je čím dál víc voprsklá. Sáčkuje se do kdejaký prkotiny, co jí neleze pod frňák. Čirou náhodou nejsme tejden na kordy. Blížej se narozeniny dvou strejdů, sestřenky, bratránka,výročka tenisovýho klubu a sto dnů Napoleonovy slávy po  znovu vyhmátnutí trůnu v roce l8l5. Na to si máti děsně potrpí. Dáváme si pauzu, pak to bude zdrcujcí řežba. Vovšem aji v čase příměří pilujem techniku.

 „Ráda bych ti sdělila jistou delikátní záležitost, pokud nejsme rušeni. Jako matka...," spustila máti.

„Zatraceně, to je pech, zrovna teďka se mi to nehodí," protáhl jsem ksicht.

            „Jak to ?" nechápala.

             „Tiše. Poslouchej...," zvedl jsem vobočí důležácky, jako bych vobjevil děsnej čurbes v hormonech.

   „Co se děje ?"kroutila krkem na všecky strany.

             „Nic, jenom poslouchej...," napínal jsem.

             „A co mám slyšet? Já to nechápu?"

            „Ty neslyšíš jako já ?" divil jsem se.

            „Asi slyším jinak. No a co ?"

             „Teďka, úplně jasně. Muselas to zaznamenat,"  vykříkl jsem.

            „Myslíš si, že jsem hluchá ?"

            „Tiše. Poslouchej, já rostu..."

            „Co zas je to za kuprštykle, satyre ?" vyjela.

            „Ty mi nechceš věřit," prohodil jsem zklamaně.

            „Proč mi to říkáš ? O čem to mluvíš ?" ječela.

            „Nic, nevzrušuj se," natahoval jsem na brečku. „ Jenom toho času politicky rostu..."

            „Blbče blbý, vypadni !" marně hledala, čím by mě bacila.

            „Máti, já vím, že se k sobě nehodíme," pronesl jsem smutně.

            „Budeš se už někdy chovat slušně, elemente jeden ?!" zaúpěla.

A bylo po debatě. Hlavně, že máti zapomněla, co mi chtěla. Vovšem jináč pohoda. Jenom zčista jasna vobjevila se na rohu naší ulice jurva.

Šlapka špindírovskýho formátu. Do krásy daleko jak do Ameriky. Děsnej hebl, hotová vorvaní samice. Haksny zakroucený jak čutálista na odpočinku. Jeden neměl ani choutky skočit jí na hruď aji o štok níž. Vovšem uměla v tom chodit. Prubovalo se kde co, zbavit se jurvy po dobrým nešlo.

Klap, klap - ťukala pravidelně podpatkama do noci. Krapet vošemetná záležitost přišla na přetřes aji v hospodě.

-Nesmíme tlačit na pilu,- varoval starosta. - Až si užije, sama dá  pokoj.- Hotovej dement středního věku. Voblbla ho řečnickým vohňostrojem, když vyrukoval s vyhláškou vo rušení nočního klidu.

-Naši chlapi jsou silní, nebojím se říci  jako býci. Třeba se povětrnice utahá. A pak nám tady ze samé vděčnosti bude rozdávat svěcené škatulíře a vyprávět o ranách Kristových,- pravil zamyšleně pan učitel.

Akorát vobětovat se pro věc nikdo nechtěl. Ani Richtik.  -Chlapi, kurva,neblbněte mi hlavu, taková vražda není moje DNA,- prohlásil rezolutně.

         Až se do věci  vložila máti. Vraceli jsme se zrovna z funusu náčelníka Sokola, voháknutý jak černý havrani. Bylo mi šoufl z párku, co snad pamatoval ešče třídní nenávist k buržoustům. Aji  bílý víno nebyl zrovna ten nejlepší ročník.

         Cejtil jsem špatný vibrace na pajšlu.

         „Bóže,  konečně máš pro dnešek s chlastem utrum," pucovala mě máti  do nočního šera.

         Co bych jí vodpovídal. Tancovala se mnou ulice a nebyl tam parket. Ňákej životabudič by se leda šiknul, napadlo mě. V ten moment kdosi zamlaskal a vozvalo se:

   „Hej, fešáku, nejseš taky plonkovej?" Jurva stepovala kousek vode mě. Zmerčila vožralýho, tušila snadnou kořist.

         Radši bych lezl domů po vokapu, než po takový babě. Zachoval jsem dekórum a držel aji hubu, abych se nepoblil.

         Do debaty se zaháčkovala máti. „Tak co, slečinko, čubčíte se  s kdekým?" zaryla.

         Jurva bojovnice se rozkročila, založila pracky v bok a prohlásila nasraně: „Jak to jako myslíte ? Já jsem svobodnej člověk, a můžu si dělat, co se mi zlíbí. Víte?"

Máti přiskotačila hbitě a prskla jurvě do ksichtu :  „ A děláte to taky ve třech? Měla bych interes."

   Jurva zbledla, pracky jí zvadly jak dvě vanilky. „Jo, takhle cáklá  teda nejsem," zaúpěla. „Šmarjájosef, fuj , taková stará roštěnka... Co jste  to za prasata!?"

   Házel jsem šavli k Maškům, přes plot do macešek.

   A máti triumfovala. Vypleštěný voči, jak kdyby čapla blechu v kině, votočila se jurva na kramfleku a trapem mizela.

   Marná věc, máti mohla celá ulice jenom blahořečit. Jurva byla v tahu, a na furt.

Dobrý den. A zítra ještě lepší.