Proboha, Kamile, dvě a půl promile!

Stáli jsme za mostem, ve frontě na foukačku do balónku. Policajti měli zase hody. Dobrejch deset auťáků, teda devět a můj hadraplán. „Já pila. Co ty?“ zeptala se Dáda. „Dneska jenom základ – tři rumový bonbóny,“ hodil jsem do placu voblíbenej fór. Nezabrala.

Nechceš s náma do Vietnamu ?“ pravila Dáda, když stáhla vokýnko svýho lamborghini.

„Nechci, šlápl bych na minu,“ vodpověděl jsem a zvedl jsem prdel z mýho hadraplánu.

„Já ráda cestuju. Nemáme s kým...“

„Škoda, že zemřel Emil Holub. Ten by ti sed.“

Začla se chechtat jak malá holka.

   Kdysi jsme spolu krapet chodili. Teda já si to aspoň nakecával. Na zimáku držel jsem balanc, aby sebou neškrábla vo mantinel. V bijáku, hnedka po tejdeníku, šmátral jsem na její nárazníky. (Zbytek filmu pálil mě ksicht,  důkladně mě vždycky propleskla.)

   „Ty bláho, dneska je Vietnam vo něčem jiným. Čistá přejroda, živáčka tři tejdny neuvidíš. Luxus. Kam se hrabou Seychelly,“ vejznamně nadzvedla vobočí.

   Stáli jsme za mostem, ve frontě na foukačku do balónku. Policajti měli zase hody. Dobrejch deset auťáků, teda devět a můj hadraplán.

    Čekali jsme, až na nás přijde řada.

    „Já pila. Co ty ?“ zeptala se Dáda.

    „Dneska jenom základ – tři rumový bonbóny,“ hodil jsem do placu voblíbenej fór.

    Nezabrala.

   „Já chlastám každej den,“ prohlásila suše.

   „Klídek, na to se neumejrá. Tvůj starej každej malér stejně prolepí,“ podotkl jsem.

   Picnul jsem někam jinam, než jsem zamejšlel.

   „Já nejsem vožralá. Vidím, jak se věci maj,“ spustila litánie.“Von je strašně fajn, bezvadnej. Jenže buran. Primitiv , srdce na dlani. Dal by ti první poslední. Nesmíš říct, že se ti něco líbí – hnedka ti to vnutí…“

   „Fakt je grand ?“ zavrtěl jsem hlavou.

   Hergot, jenom aby nezačla bulit jak v telemele-novele.

  „Jenže taky magor,“ pokračovala. „Teďka si koupil potápěčskou výstroj. Flašky s kyslíkem.K tomu foťák aji s krabičkou, odkud hnedka lezou fotky. Kvůli kníru speciální brejle. Koupil taky rybník, aby se měl  kde potápět. A že je tam tma –má speciální světlo pod vodu…“

    „Teda, Dádo, já nevím, co je závist, vovšem jak to slyším – ze mě by se brzo stal největší hladovec. Imrvére jsem měl dojem, že ty dojedeš na krásu. Ale vono ne- asi na vážnou známost…“

   „Já to nesmím řešit, jináč se denně hádáme,“ vzdychla, jak kdyby doma žrala jenom koninu.

   Došla na nás řada.

   Richtoval jsem hubu k fouknutí do balónku. Zima jak v Rusku. Pysky mi nešly vod sebe. Hlavu plnou Vietnamu a hlavně pošahanýho amanta vod Dády. Poslal dvě firmy do hajzlu. Nemá dobrou pověst. Přitom furt šlape vostopéro životem na pomyslný špici..

   Nadejchnul jsem se jak Franta Venclovský  u Kanálu La Manche.

   A v tom vodkudsi  přihnal se autobusák  Kamil. Strčil do mě a že prej:

   „Dej to sem! Já spěchám!“

   A taky jo. Vytrhnul mi fujtajxlovej aparát. A fouknul jak do trombónu.

   „Áhááá, tady nám někdo nasával,“ zajásal náčelník vod policajtů. Nadšením se skoro rozsypal.

    V ten samej moment vovšem zkoprněl. Vypleštil voči jak kdyby čapnul basedovku. Došlo mu , co se stalo za hrůzu.

   „Proboha, Kamile, dvě a půl promile!“ zaúpěl náčelník.

   Hotová tragédie. Černobyl hadra.

   „Friško mi dej potvrzení. Já pospíchám!“ zahuhňal Kamil.

   Sotva stál, byl nalitej jak váza.

   Celej život trčí za volantem, ničím vyučenej. Jenom skvělej šofér. Povídám vám, hotovej kadet. Kdyby měl na koštěti dojet, tak dojede. Von si ví rady.

   Jen s chlastem je krapet na štíru.

   Šoféruje autobusovou linku. Vod pondělí do pátku, každou hodinu pendluje městem.

   Na jedný konečný hospoda, tam si  udržuje hladinu. Na druhý škola, tam si hodí šlofíka.

   Má autobus dokonce tak vymakanej, že když se zaseknou třeba dveře, narichtuje ruční plyn, dojde kopnout do futer, autobus při tom dál si to šine po silnici.

   Jezdí maximálně třicítkou. Nenechá se vyhecovat.

   Děcka na něj řvou: - Šneku !

   Kamil je v klidu. Vod hospody ke škole. Vod školy k hospodě.

   Když čapnul zápal plic, hotová pohroma. Nikdo tu magorárnu nechtěl za  něj vzít.

   A teďka jsme v tom byli zas. Chlapi, baby, jejich děcka, jejich stařky a dědci. Prďolové, co nedojdou pár metrů, zrovna jak lejný kůže.

   Všecky jsme si mohli hodit nohu za krk.

    Kamil přijde vo papíry.

    Nenajdem druhýho vola.

    Náčelníkovi se vod huby kouřilo jak vod hrnce prdelačky. Mudroval.

   V hlavě mu to muselo šrotovat. Služebně v něm fungoval samozápalnej samoser. Vovšem lidsky tušil malér pro celý město:

   „Kamile,kamaráde, prdlo ti v bedně? Kruci, proč seš takovej trouba ? Copak nevíš, že bez tebe se nám doprava posere ? Ty hnusnej mizero, aspoň kdybys myslel na prduchy, co se nikam nedoplahočí, na děcka, co se v životě ještě nalítaj. Prevítskej lumpe, kvůli tobě budem mít po ptákách!“

    „Kázání nepotřebuju. Dej mi potvrzení,“ trval na svým Kamil.

   „Přisámbohu, jestli nebudeš mlčet, jedem do špitálu na vodběr krve. A pak tě hodím do prvního močálu, kterej najdu!“ zařval náčelník.

    Von je v jádru dobrej chlap. Placama normální. Na ty jeho řeči si časem zvyknete. Jenom nechtěl Kamila hnedka vodepsat.

    Nervózně svejral foukací fujtajbl. Asi měl sto chutí vrazit ho někomu jako babu.

   „Tohle vidím černě… Potěš nás pánbůh..,“ furt vopakoval.

    Stáli jsme v kruhu kolem Kamila, smutný jak husiti u hrobu bratra Žižky. Připravený na nejhorší - život bez Kamila.

   Zrovna doharcoval čutálista Richtik. Moment  plandal kolem jak suchej mop v kýblu. A pak se vytasil:

   „Kurva, co blbnete ? Kamil, kurva, přece nemá auťák! A navíc, kurva, je sobota !“

   No, jasně. Kamil sice hrkač má, vovšem na špalkách. Dobrejch  vosm roků  furt vopravuje. Ještě nikdy nevyjel.

    Náčelník zalapal po dechu. Pro jistotu se rozhlíd, jestli někde netrčí Kamilův autobus nebo, nedej bóže, ta kraksna.

    Nikde nic.

   „Ježkovy voči, já málem dostal infarkt! Vodtáhněte toho vola někam daleko, nebo za sebe neručím!“ zahromoval náčelník.

   „Dej mi potvrzení. A letím,“ trval na svým Kamil.

   „Vyvez ho do lesa, vola unavenýho, ať tam sbírá vodpadky!“zaúpěl mi náčelník do ksichtu.

   Čapl jsem Kamila a padal.

   „Brnkni mi, kdyby ses rozhod,“ slyšel jsem Dádu.

   Votočil jsem jen hlavu, aby mi Kamil neupad.

   Vypadala dokonale. Voháknutá jak na pískoviště na Pátou Avenue. Vovšem, vždycky na ní bylo něco divnýho.

    „Všecko budeš mít grátis,“ nalíhala.

    „Pozejtří musím do Pardubic, jedu kupovat perník,“ hodil jsem znuděnýho machra.

   „Seš na hlavu, nebo co?“ zahuhňal Kamil. „Koupím ti vomalovánky a dvě píva. Kam by ses, raple, trmácel…“

    Nacpal jsem Kamila do mýho auťáku. A vyrazili jsme.

    „Ještě jednou něco podobnýho uděláš, a já tě roztrhám na cucky!“ hulákal náčelník, když jsme ho míjeli.

    „Padavka, bude asi na kaši,“ udrolil Kamil.

   U Kamila doma jsem se moc nezdržel. Spíš proletěl jak dělová koule.

    Potvrzení nebylo třeba. Kamil dorazil s vopicí. Měl přichvátat s hladkou moukou a droždím. V tom byl problém.

    Panelákem se nesl řev jeho starý, jak  kdyby měla hlavu frknutou do ropovodu.

    Venku mi to nedalo. Za každou popelnicí se vohlídnu. Hergot, co bych dělal, bejt gynekolog…

    Všecko v cajku.

   Mrkl jsem aji na flek, kde vobvykle trčí  Kamilova kraksna.

   Špalky stály. Auťák byl fuč.

   Dobrý den. A zítra ještě hezčí.

P.S. Jestli máte chuť, tipněte si, jestli Kamil auťákem vyjel nebo nevyjel. Já to z něj vydyndám. A příště řeknu. Ceny nejsou žádný, nemusíte mít vobavu, že byste vyfasovali nějakou krávovinu do baráku.

Prostě napište:  a/ vyjel

                          b/ nevyjel

Díky za vaše minulý vzkazy. Byl jsem krapet na kakáč.

Mějte se báječně.