Po přízni řízni – napařovací žehličkou

Nasáčkovali se k nám vobratem. Naskakovala mi husí kůže – hajzl v jednom kuse zašpérovanej, lednička vyčórovaná. V noci dělali sexuální bugr jak pojízdná banka na spermie. Von hulákal jak Apač na válečný stezce. Vona navopak měla mečák jak koza v posledním tažení.Ve dvě ráno mi volal soused a parťák Čenda, jestli pácháme rituální neplechu, že by se přidal. Ujistil jsem ho, že rovnám zavařeniny ve špajzu a mám u toho puštěnej bezva porno kanál. „Celá tvoje famílie se zaslouží vo moji smrt!“ běsnil zklamanej Čenda.

„Počkej, máti,“ pravil jsem krapet dojatě. „Chtěl jsem ti říct, že seš furt krásná baba a přes všecky výhrady- jsem na tebe hrdej…“

   Bylo kalný ráno. Nekřepčil jsem jsem zrovna láskou. Snad špetka dojetí měla navrch – a hlavně dobrej chlast, fajn žrádlo z předešlýho dne.

    Máti, vážně, vypadala jak monacká kněžna. Jenže ksichtila se kysele. Vlastně měla kukuč jak nějaká časovaná bomba.

   „Nejsem zas tak vopilej,“ podotkl jsem.

   „Střízlivý taky ne,“ udrolila.

   Na Štědrej večer, kolem půlnoci, příšerně jsme se porafali. Doufal jsem, že v tom nemíní pokračovat.

    „Zatraceně, tak to vyklop…,“ vzdal jsem čekání na zázrak.

   „Poslyš, nedala jsem ti obálku? Myslím v modrém hedvábném papíře, převázaném červenou stuhou?“ spustila celkem nenápadně.

   „Já šnuptychly nepotřebuju, klidně ti je vrátím. Vod tý doby, co chlastám řezaný

pívo – neznám rýmu,“ koulel jsem debila.

   „Kristepane, ty mi nerozumíš,“ zaúpěla máti v neblahý předtuše. „Pochop, nemluvím o luxusní sadě pánských kapesníků z Provence…“

   „Nepovídej?“ hupsnul jsem jí do řeči. „Jenom nechápu, proč je tam značka hořický Milety jak prase?“

   „Sklapni, trotle!“ máti neudržela  debatu na úrovni  Sorbony. „Dostals peníze, kápni božskou ?“

   „Jó, prachy… Promiň, mám v kebuli brajgl. To bylo vod tebe ? Děkuju na stotisíckrát…“

   „Nemáš za co,“ odbyla mě. „Naval všecko zpátky, do poslední koruny. Byla to mýlka. Chápeš , lemple?“

   Maucta, a bylo to venku. Úplně mi vypadlo, máti s voblibou dává jeden dárek dvaceti lidem. Ne naráz. Fešácky na etapy.

   Totálně zblblej, vrátil jsem prachy. Jedním vrzem aji tepláky, co fasuju pod stromeček třetím rokem a furt jsou mi velký. Řekl bych, že v nich vypadám jak kouzelník na dovolený...

   „Přestaň si hrát na vola! Debile jeden!“ zpražila mě máti.

   Tak u nás vobvykle končí Vánoce. Rok co rok furt je to stejný. Myslíte, že se lidi mění ?

   Jedině k horšímu.

   Na Vánoce jsme jedna velká smečka.

   Bratránci, sestřenky a jejich povedený famílie. Strejdové, tety – skřípnutý lety aji neblahými vosudy. Já s máti a stařkou. Pochopitelně fůra harantů a nemocí jakbysmet.

   Děcka je potřeba každou celou preventívně vyliskat, jináč hrozí teror.

   Naštígro funguje aji Tichota, sice študovanej přes křeňáky, vovšem taky splachovací machr chorob všeho druhu. Von čumí v jednom kuse na bednu, klavírovat do něj můžete kdeco, stejně prd rozumí.

   „Doktore, proč si nepořídíš velkou telku - třeba s LCD ?“ hulákám mu do ucha.

   „Kdepak,  rici-fici,“ votřepe se, “ na drogy já nejsem stavěnej. LSD by mi zaručeně vodneslo formu.“

   Vždyť povídám, prdlajs slyší. Debata jak u blbejch v garáži.

   Úderem šestý máti frkla na gramec francouzský koledy. Byli jsme po žrádle. Chlastal se punč, uždibovalo katastrofálně nedobrý cukroví. A haranti šly hrát do sklepa na schovku, aby vůbec vydržely čekat na dárky.

   Vyfasoval jsem bratránka Bedru, grafomana k pohledání. Škrábe každýmu ministrovi hned druhej den, co ho jmenujou do úřadu. Taky  náměstkům ministra. Nevynechá ani policejního prezidenta.  Ombudsman Motejl prej z něho chodil jednu dobu šejdrem, jak ho Bedra bombardoval nářky.

   Totiž Bedra měl před rokem a půl takovej prekérní malér:

   V polích, za městem, rozumíte, chtěl si užít se snoubenkou. Zrovna se rychtoval na muchlování, voháknutej jenom v trenclích. Vona taky na prahu nahoty, vodhodila podprndu v šáší. Když na Bedru snesly se z nebes fujtajblový sračky.

   S mucgáním byl hnedka šlus. A navíc aji Bedrova vážná známost vzala rychlej konec.

   Vod tý doby si v jednom kuse stěžuje.

   Bombardoval vosum leteckých společností. Jen Lufthansa mu vodpověděla, že má dvakrát sichrovaný kontejnery se sajrajtem.

    Kdosi tvrdil, že poslal dotaz aji na Svatou stolici, jestli je normální, aby ho takhle zřídil Duch svatej ?

   Nevodpověděli mu aji další.

   „To si piš, von se někdo chytí za frňák,“ kochá se furt nadějí.

   Víte, někdy je mi Bedry líto. Má pech. Dělal v televizi. Natáčel reportáž skrytou kamerou. Potvoru  tak dobře schoval, že ji už nenašel. Splácí dluh.

   Vovšem Bedrovo vobluzování se nedá dlouho vydržet.

   „Do háje, co kdybych podepsal Chartu? Možná by všecko dostalo daleko větší švunk…,“ vosvítil ho novej záchvat umanutosti.

   „Geniální,“ poklepal jsem mu uznale na rameno. „Vod dob Rubikovy kostky neslyšel jsem bezvadnější nápad.“

   A bleskově jsem se zdekoval.

   Na Vánoce nás bylo málem ještě víc než hodně.

   Přihnala se fungl nová famílie. Nevočekávaně. Rozumíte, vobjednal jsem fofrovej net a vylezla z toho jakási vzdálená přízeň.

   Kvůli takový hovadině. Voperatůra z telefonního kanclu, jak říká Hňéťa, sbastlila moji mailovou adresu.

   Čekal jsem jak Robinson nadrženej na Pátka, kdy spustí ten fofr. A vono prd čtrnáct dní. Tři tejdny. Po měsíci  telefon :

    Nemám páru, hodili jste  někdy řeč s vozvěnou? Houby debata, furt na jedno brdo.

    „Tady Zdeněk Žurman,“ vozvalo se na druhým konci.

   „Tady Zdeněk Žurman,“ vodpověděl jsem.

    Chvilku jsme pinkali podivnej pinec.

    „Hergot, co tě trápí?“ nevydržel jsem. „Máš piercing na pinďourovi, nebo co ?“

    „Mám vaši žádost vo rychlej internet…,“ prohlásil suše.

    Do háje, to se mi snad jenom zdá…Pochopte, chlap s kompletně stejným jménem, měl vod teďka moje rodný numero, adresu, telefon, SIPO a bůhvíco ještě!

    Naštígro, nevypadalo to zkraje na levotu.

    Pokecali jsme. Tvrdím, vzniklo vokamžitě mezi náma  nevšední pouto vzdálený famílie. Jasně, kořeny měl taky v Napoleonově vojsku,prapraprapradědek se zaláskoval u Slavkova a byl sakramentsky plodnej.

    Dušovali jsme se, že musíme se vidět. Znáte to – některej tejden po neděli…Kydy, aby řeč nestála.

    Jenže voni se k nám nasáčkovali vobratem.

   Sotva jsem je uviděl, zrovna dvakrát jsem nejásal. Vod prvního pohledu – špindírovskej tandem. Normálně bylo jen votázkou, jestli chrápou v tunelu nebo v parku na lavičce…

   Vandrák chlap vokamžitě chodil jak šimpanz s holou prdelí po baráku. Prej mu to doporučujou felčaři kvůlivá krevnímu voběhu.

    Baba působila jak rošťanda. Zpocená, jak kdyby zdrhla z fitka, hrála si na lolitku. V kuchyni mi zaševelila:

   „Nechceš si vrznout?“

   Dlouhý haksny, jak párátka vod kanibala, nenechala moment v klidu.

   „Bereš to moc hopem. Copak jsem Kulínskej?“ vopáčil jsem pro klid její duše.

   Rozvohněná, byla v tranzu aji z naší vany. Chtěla se u nás asi utopit. Měla divnej pohled.

   Jináč měl voprsklej vobšourník kolem ní  vobtočenou pazouru, střídavě šmejdil v jejím vejstřihu nebo pod sukní. Žádný štráchy. Šulini a pičky lejtali luftem jak vlaštovky.

   Smršť sprosťáren nebyl jedinej repertoár bičování těch sexuálních štvanců.

   Lidičky, voni šustili jak vodpočatý veverky.

   Žrali jak vlkodlaci.

   Vypadalo to, že nás nikdy nevopustí. Ptali se, jestli je u nás aji v létě tak príma.

   Lezli mi na nervy.

   Hajzl, kuchyň, ložnice – to byl jejich bermudskej trojúhelník

   „Doma jsem všude. Jenom přijdu a pověsím si klobouk,“ dušoval se parazit.

   Přitom žádnou hučku neměl, na mou duši.

   Naskakovala mi husí kůže – hajzl v jednom kuse zašpérovanej, lednička vyčórovaná. Rozhicovaná roštěnka větrala, vokna rozglábený. V noci dělali sexuální bugr jak pojízdná banka na spermie.

   Von hulákal jak Apač na válečný stezce. Vona navopak měla mečák jak koza v posledním tažení.

   Ve dvě ráno mi volal soused a parťák Čenda, jestli pácháme rituální neplechu, že by se přidal.

   Ujistil jsem ho, že rovnám zavařeniny ve špajzu a mám u toho puštěnej bezva porno kanál.

   „Celá tvoje famílie se zaslouží vo moji smrt!“ běsnil zklamanej Čenda.

   Nevytáh jsem paty z baráku, jakou jsem čul vostudu.

   Máti se mnou přestala mluvit docela. Ještě prohlásila, že měl jsem k Vánocům dostat starožitnej kompas, ale vzácnej inštrument je mi na pendrek, když se nevyznám v lidech.

   „Nemáš ňákej šláftruňk ?“ vo půl pátý ráno povídal vošoust s nezměřenou hladinou hormonů.

   Sto chutí jsem měl - skáknout do garáže pro flašku petroleje.

   „Dneska byla noc jak vyšitá. Všecky, co včera zemřeli, můžou jen litovat,“ liboval si.

   „Jdi se bodnout !“ zaúpěl jsem.

   „Co je ? Chystáš se na infarkt?“ divil se.

   V pajšlu jsem měl Ruský kolo. Daleko nebyl jsem vod pocitů rudoarmejce… Jak říkala nebožka stará Kvapilka,  když měl se konat polní soud se třema Rusákama,  co jí znásilnili:    - Serte na to! Vždyť neuměj šukat. To Rumuni jsou jinší kabrňáci.-

   Budu k vám upřímnej, těch dárečků bysme se fakt nezbavili. Až máti ze samýho zoufalství začla piglovat sváteční ubrus aji servítky.

   Šoupla na gramec Edith Piaf, voči jí zvlhly a zasněně tahala žehličku v rytmu milovanejch šansónů.

   Dva magoři se vostopéro žižlali, pak von ji cucflekem málem zahubil, načež si to chtěli rozdat pod stolem.

   „Co to krákorá za krávu? Goťák má lepší šlágry!“  protestoval sexuální vopruz, jelikož se nemoh soustředit.

   A máti nastoupala do ksichtu barva jak ze solárka:

  „ Vy šupáci mizerný, nejste naše famílie! A basta!“ spustila bengál. „Takový debily, co maj průvan v hlavě, v naší rodině nemáme! Koukej, holoprdelníku, sbal si tu vobarvenou fiflenu a pakujte se hezky zčerstva!“

   Blafala, pokavaď ze sebe nevyždímala poslední zbytky zlosti.

   Načež vyškubla žehličku ze zásuvky.

   V tu ránu vylítly pojistky v celým baráku.

   V nastalý tmě aji koženým tichu, vozval se zlověstnej svistot.

   Francouzská napařovací žehlička proletěla cimrou velkým kvaltem…

.

   Když jsem nahodil pojistky, pohlavní darebové se pakovali.

   „Rodina, která drží pohromadě, to je dneska rarita,“ drmolil jmenovec.

   Marně. Došlo mi, že trvat jejich návštěva vo chvilku dýl, máti  ty lidi  postupně jednoho po druhým vodkrágluje.

   „Takhle se nerozejdem. Vyfotíme se spolu,“ nalíhal sexuální vykuk.

   „Nevyháním vás, vovšem raděj vypadněte,“ doporučil jsem. „Hosti jsou mnohem horší než ryby. Některý smrdí třeba první den.“

   Hluboká myšlenka mě tak vyčerpala, že jsem voba nadržence vyprovodil akorát na náměstí.

   „Neměl bys drobásky? Přece nepojedem dobytčákem?“ nalíhali na city.

   Vrazil jsem jim tři stovky a šel domů sumírovat mail Lilijaně Žurman, zástupkyni šéfa kanclu státní rady Slovinské republiky.

   Vošustové  chystali se za ní na vejlet.

   Jedině, co jsem mohl udělat, varovat:

   Spoštovana gospa,

   katastrofa, koju možete očekivati svaki dan, dolazi iz Češke…

   Řádil jsem u počítače jak sněžnej pluh. Jednu chvíli to vypadalo, že se nabourám aji do banky.

   Dojel jsem vaječňák, šampáňo. Brzo jsem byl navátej.

   Jináč by mi asi hráblo.

Dobrý den. A zítra ještě lepší.