Papapááá

Kostas je chlap furt sakramentsky čilej. Hároše černý jak každej druhej svědomí,v hubě retku, v jedný tlapě flašku aji štamprdli ouza. Žádná baba s ním nezavře voko do rána. -Já do půlnoci chrápu a po půlnoci kašlu,- prozradil mi svůj trik.  

Napadl  první sníh. A zmizel Kostas.

    U nás jaro dojde až jak Kostas. A zrovna tak zima. Když se ve městě  vobjeví Kostas je definitívně jaro. Jakmile vezme roha, začne zima.

    Někdo tvrdí, že má patnáct děcek. Prej u  nich, kdesi pod Olympem ,  zalezlej  je  před zimou. Někdo zas , že se krajem roku nachomejtne u kdejaký patálie. Vartuje pak v lapáku, ani heverem ho vodtamtud nevypakujou před šlusem počágra na levačku.

    Kostas je chlap furt sakramentsky čilej. Hároše černý jak každej druhej svědomí, v hubě retku, v jedný tlapě  flašku aji štamprli ouza. Žádná baba s ním nezavře voko do rána.

    -Já do půlnoci chrápu a po půlnoci kašlu, - prozradil mi svůj trik.

Jenom čirým vomylem napil jsem se z jeho sklínky. Větší masakr jsem v hubě neměl.

-Papapááá… Božský ouzo, chlape, co ? Má takovou sílu, že ani pánbíček  netuší, co je  v něm namíchaný,- dušoval se.

     -Kostasi, negumuj mi mozek. Po tom sladkým dřevu  jdou gatě dolů samy, -utřel jsem debatu.

    Kostas pendluje napůl štreky mezi pravdou a fantasmagorií. Papapááá …, pochvaluje  báječnej život.

    Vobzvlášť naši chlapi, divoký jak burčák, nemaj ho v lásce. Von bejvá často  předposranej a hned zas háže haura. Brečí jak stará baba a za moment se řechtá jak kobyla. Vychcanej jak Tálinskej rybník.

   Letos nám vydrátoval ksichty.. Dovezl na jaře dvě baby, mladý k tomu.Aji mezek by mu záviděl. Kostas sice tvrdil, že má ženu jednu, pod drnem,  dvě krasavice jsou tetky z bratrancovy famílie…

    Hergot, tetky! Poletuchám nebylo víc jak včera dvacet. Figury  jak luky…Jasnačka, pučili bysme jim svý šípy. Obzvlášť soused a parťák Čenda byl jak divej. Furt větrá barák po lapálii se lvým lejnem. Starou má v tahu. Bral by křehule na podnájem.

    Vovšem  fešandy nic. Chichotaly se, házely vočiskama. Jenže mrkaly jen na Kostase.

   Jak povídám, každej chlap Kostasovi záviděl. A to je vždycky mrňavej ždibek štreky ke zlobě.

   Čenda mu vrazil pár facek v hospodě , kvůlivá ničemu. Potroublej Hupšil ho udal, že si pučil  kolečko bez dovolení. Nadraní borci z fotbalu zapálili chatu, kde přespával aji s dvěma kraslicema.

    Stejně jim  to bylo starou belu  platný. Na druhej den našel Kostas jinší zbořeniště za humnama, aji s kalupinkama dal chyšku do richtiku.

    Ksichtil se –spokojenost sama, jako by se nic nestalo.

    Papapááá… Život je krásnej.

    Než zmizel , votekla mu papula. Hrál barvama jak Česká filharmonie. V hospodě šel jeden hlas: Kostas dlouho nevydrží , zakalí! A teďka, kdo se postará vo  dvě cácorky ?

    V noci, tuším ze středy na čtvrtek u mě cvrnkl, dvě krasavice v patách. Začínal jsem cejtit příjemný mrazení. Ale vono prd. Máme ve famílii felčara přes křeňáky, tak si připomenul.

    Soused  Čenda hnedka ve vokně , jak obr štěkna, že prej se nedá spát, co je to za bugr…

    „Prdlajs chrápeš, flaško vychlastaná !“ zavrčel jsem.

    A vyrazili jsme za Tichotou. Budili jsme ho půl hodiny. Na starý kolena krapet nedoslejchá. Tvrdí, že na vině jsou komanči, jak dlouhý leta ucho tlačil na rádio, aby chytil škrkání ze Svobodný Evropy.

    Kostas vtrhl do vordinace jak urvanej vagón.Vomrkl fungl nový vybavení a vyrazil vobdivný:

   „ Papapááá…“

    „Co se loučí ? Vždyť jsme ani nezačali ?“ nechápal Tichota.

   Nadranej Kostas byl, to teda jo. Bál se, tak se posilnil.

   Na křeslo se dral jak nebožtík Pavarotti do sedla ryzáka. Jednou stranou vlez, druhou vypad.

    A sotva dopadl na něho bílej lajntuch, spustil strašlivej hučák.

   Kraslice ho držely. Přepral je a ty svoje černý tlapy si kladl na vočiska jak funusovej kůň klapky.

    Tichotu mohl šlak trefit:

    „Co řvete jak na lesy? Já vás slyším. Uklidněte, ještě se nic neděje.Až půjde vo život, dám vědět…“

   Kostas hučel dál, až se mi ježily chlupiska na rukách.

   „Však já se, pane doktor, jenom trénuju,“ bědoval, „  abych byl statečnej, jak bolest dojde.“

  „ Rici-fici, jaká bolest ?“ čertil se Tichota. „Vůbec ještě nevím, co s váma je…“

   „Ale já vím,“ povzdychl Kostas. „Tři dny jsem neměl kousek masa v břuchu. Nejmíň dvě zubiska mě týraj jak nacisti.“

   „Držel jste hladovku?“ podivil se Tichota.

   „Ouplnou ne, jed jsem jen tekutiny – pivo, rum, lahvinku alpy.“

    Když se mu Tichota konečně mrkl do huby, nadšeně prohlásil:

    „Rici-fici, uděláme to hned.“

    V tu ránu vjel do Kostase náhlej blesk chrabrosti:

    „Ale to vám povídám, pane doktor, žádnou injekci ani vomámení! Vemte to z razu naráz kleštěma. Já jsem silnej. Vydržím, aji kdybych se měl posrat!“

    Vraceli jsme se pak nad ránem městem. Kostas z každý strany jednu kalupinku,dvě prohnilý stoličky v kapse. Zpíval, pysky voteklý jak kozel. A ksichtil se, jak kdyby potkal štígro ve sportce.

    Napadl sníh, zakryl všechen bordel. A Kostas zmizel.

    U branky zazvonil Tichota. V kulichu, v teplákách – jak z reklamy na zdravej život penzistů.

    „Kde je?“ nervózně stepoval.

    „Kdo?“ vyhrkl jsem ještě v trenclích.

    „Ten potentovanej až po uši... Však víš – s dvěma křehulema pod paží…,“ poskakoval Tichota, aby nevychlad.

    Von je teďka, lidičky, ve vrcholný fázi přípravy na světovej šampionát. U nás to ví každej,

jelikož mistra světa ve městě ještě nemáme.

    Tichota má čáku  bejt halovým mistrem světa veteránů. Jeho vobr soupeř, nějakej  Sanchez ze Španělska, čapl[u1]   bércový vředy. Tichota má vobrovskou šanci. Teda když doběhne stometrou štreku.

    -Jenom, abych si nevytáh dráhu vedle  Rusa Daviděnka. Děsně prdí. Nemůžu se pak soustředit na finiš,- sužuje ho vobava.

     Teďka měl jinší starost:

   „No, ten, co furt prndal, jak když boucháš do tympánů…Hernajs, musím brát lecithin, jináč si brzy nevzpomenu ani jak se jmenuju,“ vztekle lomcoval klikou vod branky jak hustej sklerotik.

    „Počkej, nemluvíš náhodou vo Kostasovi ?“ došlo mi.

   „ Jo, ten prevít! Slíbil, že donese papíry. Dávno mám kapitánský zkoušky . A jachta nikde!“tvářil se nešťastně jak kdyby čapnul příušnice.

    „Kostas je v tahu,“ řekl jsem mu na uklidněnou.

    „Co dělá v Utahu ?“ nedoslejchal.

    „Doktore, na jaře se nějak dohodnete.“

    Čučel na mě, viditelně měl po náladě  Aji uprděnej Daviděnko mu byl ukradenej.

    „Házel machra, měl zlatou, stříbrnou kartu…Pak se mi prošel aji s křehulema po čínským tépichu – zůstala za nima brázda jak kdyby čertem vyorávali brambory… A nakonec jsem mu vnutil zálohu dvacet tisíc! Jo, to je tak, když si dobrák tyhle lidi pustí na tělo…“

    Byl na šrot. To víte, stará škola – slíbí, aji kdyby močák mu měl rupnout, slovo dodrží.

    Vzpomínáte, vobčas vo tom bejvalo v novinách.

   „Rici-fici, to je boží trest. Říkám ti, já snad ani toho mistra světa nezaběhnu,“ lamentoval.

   Chtěl jsem mu říct, že každej je tak pitomej, jak daleko vidí. Vovšem  bych mu možná dočista rozhodil formu. A my potřebujem mistra světa, po ulicích jináč choděj samý cvoci.

    „Popiš mi  kocábku, co ti slíbil ?“ zeptal jsem se místo toho.

    „Jachtu,“ zavrčel.

    Vytáh zpod bundy barevnou fotku. Lodička parádní. Nejmíň dvacet metrů, aji s postarší štramandou na palubě.

    „Skvostná, viď?“ povzdychl. „A cena jedinečná – rovných sto tisíc, aji s kuchařkou.“

    Došlo mi to.

    „Doktore, čoveče ,hubená dračice s hubou na zips – jasně, nebožka Jackie . Vona dala požrat život Onasisovi aji Kennedymu… Hotová kudlanka!“

   Tichota stál jak zařezanej, než začal pěkně vyvádět:

   „Rici-fici, já blbec… Ten bídák mi šíleně lhal. A člověk, kterej lže, nedokáže mít rád…Líbal mě na krk, jak nějakej drákula, když jsme se rozcházeli… To se mi jen zdá…“

   Celej nasranej, začal znova poskakovat.

   Fajn, přestal jsem se vo něj bát. Navopak, byl jsem sichr – dopálenej Tichota natrhne dědkům triko. Máme mistra světa.

Dobrý den. A zítra ještě lepší.

 [u1]