Kurva nákup

Vytáhl jsem hadraplán, pojedu udělat vobrnákup, aby doma bylo co do huby.

     Koho by napadlo, že před  superratejnou budou mít sraz všecky hladový.

    „Počkej, někam tě píchnu,“ šermoval rukama Richtik. Kope za naše čutálisty krajskej přebor. Byl dřív sklenářem. Teďka dává bacha na auta před superratejnou, aby se nepořezal..

     Děsná držka – kdyby na moment nemohl mluvit, snad by umřel. Děcek má asi deset, bab vo trochu míň. Přeptat  se ve škole na ty svoje haranty byl jen jednou:

-         Tak, kurva, co ten můj všivák udělal ?, spustil na učitelku.- Tak mu dejte, kurva, na prdel, a nedělejte s tím žádný štráchy!

-         Aha, je mi to jasné, pane Richtiku, povzdechla si učitelka, -zapomeňte, už po vás nic nechci.

    Richtik je plejer famózní. A jinak hodnej chlap. Hlídá, přitom jak zaprší, každej by se mu nacpal do auta aji s nákupem. – Naseru vám, nadává. – Svoje si strčíte do garáže, aby vám nezmoklo. A Richtik je vám dobrej !

     Stejně , komu ujede autobus, zaveze ho až domů. Ale kleje jak uklízečka ze Strakovky.

    „Frkni si to na invalidy,“ rozhodl Richtik.

    Místo to bylo fajnový, hnedka u vchodu, ale ten malér, co kdyby…

   „Kurva, klid, je to na moje triko.Pošlu všecky do prdele, aji dál!“

   Z jeho slov jsem cejtil jistotu, že každýmu, kdo by jen křivě pohlídl na mou káru, rozbije hubu aji hodinky.

   Hupsl jsem do davu v báječný náladě a dělal podobný blboviny jako vostatní. Zrovna když jsem čuměl do regálu s makarónama jak felčar do bolavý řiti, ucejtil jsem nepříjemný pálení vzadu na krku.

    Bleskově jsem se votočil a za mnou  Hňéťova medvědice, Márija, s voběma syny nezdary v patách. Vyžraná jak Mahátma Gándhí po vyléčení z bulímie. Při chůzi se kolejbala jako kachna. A hned kdosi cosi. Kašulírovala a visela na mě jak drek přilepenej na botě. Až ke

štelářům s chlastem. Tam jsem jí zahnul.

    Ještě jsem zmerčil, jak si strká pod sukni flašku becherovky a kluci jí šupli do kapsáře máslový sušenky.

    Takhle se věci mají.

    Byly doby, kdy jsem dělal alotria, na který nejsem nijak zvlášť hrdej. Krást jako Hňéťova Márija – z toho by mě kleplo.

    Medil jsem  si u časáků s džinžákama z efjedniček, když mi došlo, že mě notnej čásek pozoruje podezřelej chlápek.

    Zkraje  jsem myslel, že mi chce šlohnout bůra z vozejku. Pak mě napadly flašky  vod  píva, kvůli tříkačkový záloze. Taky se mi honilo hlavou – je to bukva a má mě v merku.

    Sotva jsem na něho hodil voko, sápal se na dětskou krupičku a študoval návod, jako by to byl sedmej díl Harryho Pottera.

    Žádnej amatér tohle nezaválí. Jasně, ten čuramedán byl vočko a ještě k tomu v civilu.

    Zatímco Hňéťova famílie prováděla čistku regál po regálu, já měl v patách  vostrahu aji u šampónů koček a čoklů.

   Před kasou ten borec se na mě nalepil, jako by se chtěl naučit těsnopis.

   Bylo mi jasný,  jsem v maléru.

   Vedl si mě pak přes celou superratejnu do kamrlíku, na vosobní čučku. Hleděla na mě snad půlka města. A Hňéťova medvědice Márija se ještě tasila s nápadem:

    „Kéž by tě pán policajt   křídou vobkreslil, lumpe zlodějská !“

    Připadal jsem si jak mistr Jan Hus – jenom upálit na hranici.

    Pravda zvítězila, jak to má pan prezident na praporu. Ale měl jsem nepříjemnej pocit, jako bych si vypucoval zuby dlaždičkou.

    „Kurva, to sis užíval. Cicmal ses tam tři hodiny!“ Richtik, anděl strážnej, visel na mým hadraplánu jak Batman.

    Vlastním tělem bránil, aby mi vodtáhli můj dobře zaparkovanej auťák. Tři měšťáci s ním nepořídili.

   „Jsme v loji ?“ hlesl jsem.

   „Co blábolíš ? Volal jsem na patřičný místa. Během minutky tyhle manévry skončí,“ ujišťoval Richtik.

    Štvanici těch  měšťáckých habakuků velela nějaká Moulíčková. Baba vostrá jak feferónka. Chlapům moc nefandí. Dlouhý roky se starým cukrovala – lásko sem, lásko tam. Až jednou šli na houby, našli prd a vona se v lese ještě ztratila. Moulíčkovi po půl dnu hledání ujely nervy:

-         Buď si, kde si – ty krávo nebeská!

    A jejich cukrování aji manželství tím řvaním skončilo.

    „Pane řidiči, váš přestupek hodnotí pravidla silničního provozu…“

    „Kurva, co ti hrabe ?“ vyjel Richtik a žhavil mobil vostopéro.

    „Jste ochoten….,“recitovala Moulíčková.

    Měl jsem dojem, že to schytám za celý mužský pokolení.

    „Není vochoten,“ vodsekl Richtik. A do mobilu řval jak pardál: „Kurva, to se musí vyřešit, jinak sobotní mač nekopu!“

   „Kdo řídil vozidlo v době přestupku?“ mlela Moulíčková svou.

   „Kdybysme to věděli, neděláme s tím takový drahoty,“ lhal Richtik.

   „Byl jste to vy ? Byl to váš bratr, sestra, otec, matka nebo jiný příbuzný?“ dávala nám to hustý.

    Zatloukali jsme. Strkali a handrkovali jsme se u mýho hadraplánu. Půl města zas stálo před superratejnou. Lidi měli kabaret.

   Richtik kurvoval, až ho málem flákla pepka. Ale podařilo se mu dovolat někomu moc důležitýmu. Když předal  mobil Moulíčkový, ta jenom hlesla :“Jistě, provedu…“

    Tyátr skončil. Lidi se rozcházeli. A Richtik prohlásil:

    „Kurva, chtít potrestat můžou, ale odpustit, kurva, musej… Já mám na lidi cit.“

   Dobrý den. A zítra ještě lepší.