Kecy v kleci plné ptáků bez křídel 4.

Kolikrát si lžu do vlastní huby. Vo babách, vo prachách. Vlastně vo celým životě. Aji vóbr debakly štramácky pustím z merku, aspoň pak fajn chrupám. Vovšem když vám zemře máti je všecko blafování v hajzlu. Nedostanete ze sebe ani teleshoppingové hovadiny.

Divná záležitost.

Zrovna v tom tejdnu máti dostala z Francie balík knih : Maurois, Disraeli, Du Maurier,  Bronte Char. A hlavně vod Charlotty Brontëový Janu Eyrovou, co četla před půl stoletím. A  milovanýho Marcela  Pagnola La Glorie de mon Pére.

Byla v nebi. Přestala čučet do bedny.  Louskala, co jí tlustý brejle stačily. Aji naklusala Emílie, nejstarší holka vod starosty, leta peskovaná za špatnej přízvuk. Emílie předčítala a máti usínala aji bez svýho malýho prášečku na dobrou noc. Načež  vobvykle zařezávala před půlnocí a ne k ránu, kdy se domů potácím  v závěsu treperend.

Vovšem asi prášky jsou prášky, literatura kvalitně neuspí. Poslední dny máti mózovala. Čili mě svým srdečným jekotem vítala:

-Satyre, z tebe mě akorát klepne! A dobří lidé mě najdou až bude půlka města zamořená hnilobným zápachem. Ty zvíře, co mám za syna, s kým to táhneš domů ?

Vobvykle toužila hnedka volat policii. Spokojila se vovšem aji s bengálem na celou ulici:

-Styděla bych se , děvenko, kdybych byla na vašem místě! Styděla! A velice !

U nohy  narychtovanej kýbl s vodou, aby mě z vokna zlila –já žárem rozpálenej akorát zasyčel, zkrotl. To by se  na mě vrhla a třásla se mnou jak se stromem. Možná by si myslela – vypadne ze mne ňáký vovoce, aspoň krapet budu užitečnej.

Naštígro sil měla pomálu. Takže hrnkem vod ranního turka sprchovala mě z prvního štoku. Což se ešče dalo skousnout.

S máti jsem měl pokaždý sichr na maléry. Aji když vypadla z baráku. Koupila si třeba brilantový náušnice, vobjednala  taxika, jela si propíchnout uši. Načež bez slova rozloučení vodletěla na Mallorcu, užívat si tepla v luxusním hotelu. Po třech dnech začly chodit esemesky – ať jí pošlu háky na zpáteční letenku. Horko jí lezlo na mozek, z uší kapal hnis…

Rozumíte,v rámci boje za udržení se při životě docházím k Číňanovi na masáže. Děsně charizmatickej maník. Prej vyštudovanej psycholog. Čte ze svalů –co ti v životě schází a čeho máš nadbytek.

Nemám šajna, jak se tomu nadává. Prostě sehneš se, jako by ti měl nakopat prdel. Rukama houpeš u země jak gorila. Von tě čapne za zápěstí a luští tvůj život.

Hotovej telefonní seznam vyfasoval jsem nedostatků. Co se tejká přebytků – tak jedinej. Ošulil  jsem Pánaboha aji ouřady – neměl jsem se narodit.

Nerozumím tomu ani zbla.

Je von vůbec normální ?

Máti jsem se na to ptal – jen se tak ščuřila jak velká hvězda. Těsně po válce zvolili ji královnou krásy kdesi v malý díře, ve Francii. Když sešla z hor a vodložila kvéry. Ani lupou byste dneska nenašli stopu po něčem takovým. Porota musela tenkrát brát drogy nebo co.

Celý je to pofiderní – možná jsem vejsledkem vítěznýho rauše.

Ešče víc takovejch zpráv a budu zas chlastat jak zdymadlo.

Nevím jak vám, vovšem mně se v poslední době nevede. Vlastně to trvá vod půlky minulýho století. Fůra let. Nepaštěkuju. Furt baštím naději – jednou se z toho vysekám. Člověk má bejt na život hladovej, až by sežral aji potkánovo ucho. A má  taky čórnout každej zlatej vokamžik- prej pro zlý časy.

Mý čestný slovo, doufám – jednou lidi budou řvát blahem jak pacoši ve špitále, když se vylízávaj z malérů.

Co si budem klíny bušit do hlavy- zatím je to všecko spíš v kaňonu malej moment vod  řiti.

-To sis vyšel s nějakou kráskou?!, sjela máti jako vobvykle další mou tralalajdu.- Kolikátky máš brýle? Oškube tě jak lístek do kina!

Šacovala vočima a servírovala vybraný jedy na počkání.

Když jsem nešel do kolen, nadávkama do mě bušila – jak kdyby to měla natáčet televize  Nova.

A já furt se ksichtil jak ňákej zkouřenej mamlas, švihal estrádu.

A máti soptila:

-Ty kreaturo! Kreténe nechutnej! Ty nejseš můj syn- ty seš zlosyn!

Z fleku zmákla hospodskej žargón, navrch aji zprávy z hajzlu:

-Ty seš rozdupanej drek! Chodící sexuální žumpa! Zběsilej vysavač mýho života!

Vobčas u nás vládl klid.

V náhlejch návalech štědrosti, vobzvlášť když chlastala kafe bez kofeinu, ustavovala mě dědicem krásna. Tedy všeho, čím mě prováděla po celej život jak slepýho koně. Vanglovala do mě nesmysly vo rodinný tradici. Vovšem s podmínkou – nesmím čapnout kapavku , eventuelně jinou podobnou chorobu. To bych měl utrum.

Jo, bejvala prča, až se mi při vzpomejnce zpotily aji trencle.

Něco vám povím – máti se posledních pár let fest rychtovala na smrt.

Děsně  nábožensky založená – dávala si záležet. Možná se aji bála zemřít, dumala – přikvačí ji strašit všecky lidičky, co v životě  sprdla a vošulila vo sebevědomí.

Čuměl jsem jak úchylák ze křoví, když mi četla  smuteční  řeč, co sesumírovala. Nelajsnul jsem si ani muknout.

Často se při chmurách zarazila a vyhrkla:

-A nyní si položme otázku…?

Načež si skutečně položila votázku, co si nikdo nikdy neklade ani kdyby byl vožralej.

Koukal jsem jak vydlabanej meloun.

Nabralo to děsněj švunk:

-Ani jeden z vás neví, co jsem vlastně zač. Nejsem z toho nadšená. Ovšem v ženách se málokdo vyzná – nejdříve něco řeknou a přitom to myslí jinak. Jedno vám ale povím – lidé přeci neumírají na přání druhých. Neříkám: Už se mnou nepočítejte, do ničeho mě netahejte. Naopak. Jako sir Winston Churchill  činila jsem vždy tělu dobře, aby duše měla chuť v něm zůstat.

Jednou mě přepadl potetovaný puberťák. Chtěl mě znásilnit nebo okrást. Nebo  obé. Zmlátila jsem jej vepřovými koleny, které jsem právě nesla od řezníka.  Ten prchal a já za ním volala: Uč se, když neumíš nic pořádně!  To víte, že jsem jej poznala. Však jsem jej nechala propadnout z francouzštiny. Dnes pracuje  na ministerstvu financí jako údržbář.

A nyní si položme otázku: Myslíte, že mi ten holomek  někdy poděkoval za patřičnou lekci slušného  chování ?

Tímhle štylem máti pálila jak medúza dobrou půl hoďku, teda celej funusovej pokec. S nikým se nešmrdolila.

Cosi mi bryndalo na mozek – vydlábni se na to. Vovšem to bych musel mít náturu jak Maruna Hlavatá, co má dvě holky – jedna tančí u tyče, druhá se  vláčí s Anglánem, co jim cáluje kvartýr a hulí   marijánku a věčně čumí do bedny na porno.

Kdepak, nedal jsem si majzla:

-Poslouchej, povídám máti,- všim jsem si,  ve finišovým prášení vůbec nevzpomenulas  jednoho důležitýho vobčana. Teda mě – tvýho synka, vohradil jsem se.

Vokamžitě čapl ji rapl:

-Ty zoufalče, každému dojde, co s tebou jsem měla za život!

Takže zas jsme se rafli. Máti- důležák, jak kdyby drapsla blechu v multikině, dávala mi těžkou sodu. Nebyl  flek  pro manévrování. Vůbec nic mě nenapadlo, čím jsem prospěl jejímu životu.

Třesky plesky. Prohrál jsem.

Konec  filmu.

Vovšem smůla vypálí na povrch zrovna když to nečekáte.

Čas vod času se vracívám z traťovky až za dva dny. A barák zašpérovanej. Nejsem cáklej. Není mi dvacet. Nelezu domů po vokapu.

Jukl jsem voknem.

Máti ležela na gauči. Hlavu plnou natáček.

Cejtil jsem špatný vibrace.

Po tahu, hůř mi bejt nemohlo. Vyprošťovák by se šiknul. Nejsem vovšem bezcitnej kretén.

Bušil jsem do vokna. Nic. Žádnej řečnickej vohňostroj. Máti nepřiskotačila hbitě.

Ležela, usmívala se. Jakoby se jí poved dobrej fór. Vypekla mě.

-Satyre,snad ti konečně došlo, máš utrum, jako bych jí slyšel hučet.

Zas celej život totálně vzhůru nohama. Fest vejčitky. Vlastní, co žerou člověka nejvíc. Chtěl jsem s ní bejt zadobře. Vovšem vona vždycky jak sopka. Furt řachot. K zbláznění. Asi byla moc fikaná. Spousta věcí  docházela  jí mnohem větším kvaltem než vostatním….

Nimral jsem se .Hryzalo mě černý svědomí.

Pomalu jsem šacoval – můj bezstarostnej život je definitivně v háji. Nikdy už nebudu kluk. Už se to nesrovná. A basta.

Dostal jsem nakládačku, ze který se nedalo frnknout.Cancy, žgryndy, žvásty nezabíraly. Futroval jsem smutek.

Nastal hukot. Aji sliby umíraly. Za živýho boha nemoh jsem najít mátiny bílý šaty. Taky smuteční řeč v tahu.

Začlo mi bejt jasný – funus skončí zas průserem.

Byli jste v pekle? Já jo. Málem mě tam jeden blbec usmažil. Teda já vám povím – všech idiotů futrál.

Ani nemám šajna, jak vlastně se jmenuje. Říká se mu: šulin Jarin. Měl jsem dojem – kvůli jeho chlapským přednostem. Mejlka. Poznali jsme se ve špitálu. Fajn borec. Fóry, že jo. Na první skus žádnej švorcák na hlavu. Navopak. Měl úžasný plány. Živil se vykoumanou kombinací. Dával do kupy svatby a funusy. Na střídačku měl  spicha v krematoriu a na radnici. Náležitě vybavenej: voboustranný sako, kostěný brejle, kufr plnej lejster, pracky jak trs banánů. Taky fajnově prořízlou držku. Ty vado, až pozdějc zjistil jsem – ta huba byla plechová, aji pinďoura měl tutově vymletýho jako myš.

Chlastal jak zběhlej  lesní adjunkt. – Hrrr do revíru!, divočel a kopal do sebe štamprlata borovičky.

Máti si přála kremaci. Famílie aji známí vydali na tři autobusy. Hotovej fotbalovej zájezd.

-V pohodě, hlásil šulin Jarin, -šmahem lifruju Laďu, Ivoša a Vraťu. Betální borci, necabnó se ani vo minutu. Brnkačka.

S pětihoďkovou zácpou na tý valše do Krna nikdo nepočítal. Trčeli jsme  v koloně jak špunt ve flašce. Moment vod Slavkova. Čas prchal. A já se v duchu lejsal k mýmu prapředkovi, co pod krpál Žuráň přitáhl s Napoleonem, zaláskoval se a zůstal…

-Páté přikázání nám říká, že máme ctít rodiče, dul do mě farář Lála.

Takže abysme nerozfrcali vzpomejnku na máti, vytáhl Lála rodáky z autobusů. A v poli, profičeném podzimem, vodsloužil mši.

Vichr mu trhal slova vod huby. Tetky a strejci na něm viseli vo to festovnějc. Některý aji poklekli v božíhodových kvádrech do brázdy.  Hotový procesí.

Vovšem v celým štrůdlu aut, poskládanejch jak sardinky, asi zavládl docela jinej pocit – je zle a zaliskanou dálnici zmákne tak akorát pánbíček.

Zkraje  nesměle se courali. Načež kolem nás byl houf, dav. A nakonec jsem měl pocit – aji papež by nám moh  účast závidět .

Šulin Jarin mně pravidelně mobilem referoval. S elegancí sobě vlastní řítil se ke katastrofě.

-Chmurová cimra hotová pustina. Až na trojku Frantíků, naválených z ambasády. V pohodě. Klídek. Naženu plašany, co si to už vodrmótili. Nabušim jim klíny do lebeně. Pudó ešče jednó.

Prosil jsem , aby sehnal Edith Piaf, Bécauda. Šansóny.

-Bócham na tom fest, hlásil. – Mám betálné vál. Bílou orchidej, od Evy a Vaška.Kalí to – o tom žádná.

- Panebože, ty seš vůl!, nezmoh jsem se na nic jinýho.- Vždyť já chtěl orchideje, teda kytky…

-Šak – dvě muchy jednó ranó, hlásil hrdě. – A finiš vodjódluje Birkinka. Frantíci budó čučet …

-Hergot, snad ne…, pokoušely  se vo mne mrákoty.

-Jo, špica. Splašil jsem origoš Jétem, aji s tím hekáním. Sokole, goldna, co nic nepohnojí.

Došlo mi. Je to blbec,co by podojil aji Milku, akorát kvůli tomu, že je to kráva.

Všecko se řítilo jak po másle do nevídaný lapálie.

Škoda, že se toho máti nedožila. Ta by mně dala.

Ešče jsem vám chěl říct, vovšem až příště…