Kecy v kleci plné ptáků bez křídel 1.

„Utečem spolu. A budem žít z tvý penze,“ šeptla mi něžně. Přítulná rošťanda, bezva trsala rokec. Byl jsem z ní celej vedle.

Nechtěl jsem jí brát iluze, raděj jsem jí nalil čistej špiritus:

„Hergot, nerad to říkám, do penze začíná bejt u nás v Čechách strašně daleko…“

Vykulila vočiska. Vypadala na prudkej záchvat splínu.

„Navíc štreka k blahobytu je pro prduchy navěky zarubaná,“ dodal jsem.

Dopila, vyčůrala se.

„Hážeš machra, a máš tady zimu jak na motorce!“ křikla

A klaply za ní dveře.

Coby kretén první kategorie pohnojil jsem potěšeníčko.

Naštígro nejedu v tom sám. U nás je momentálně největší blbec pod sluncem Jarda Klepiš, co chodí s kýblem. Nechtěl vzít život hopem, radši špóroval. Rozumíte, a přitom furt ve střehu, jestli se ňáká známost nevyvrbí. Jináč bedna chlap, po večerech hraje domino. Co vám mám povídat – dokonce je krajským přeborníkem.

V pětapadesáti mu došlo, s takovou asi zůstane na vocet. Vyzvedl prachy, vodletěl na Floridu.. Plán měl jasnej – klofne milionářku.

Místo toho čtvrtej den rafnul ho rejnok. Hnedka u břehu, musel šmejdit v písku. Klepiš hulákal jak doma na lesy. Šílená bolest.. Pobřežní hlídka ho vokamžitě vodlifrovala za pobřežním felčarem. Mlaďoch vzal Klepišovu haksnu a frkl jí do kýblu s teplou vodou.

A z Klepiše rázem spadla bolest jak těžký trencle.

Teďka, když to na něj příjde, shání se vokamžitě po teplý vodě. Kýbl má. Nosí ho furt sebou.

-Jeden nikdá neví. Není nad to řádně se rozloučit, jak říkával strýc Sodovkář. Chystal se zrovna do špitálu na stržení nehtu z palce.

Loučení pojal jak řeckou tragédii. Čapnul totiž podivný tušení – zákrok neproběhne hladce. Cejtil nutkavou potřebu rozloučit se s celou famílií.

Sedl do auta, začal vobjíždět příbuzný. Asi po tejdnu, v polovině štrapáce, dostal smyk a sjel do škarpy.

Ze špitálu se vrátil po půl roce. Sešitej jak zavilej fanda Slávie.

-Rozumíš, člověk néní nikdá dost opatrnej, aby prokalkuloval všecky nástrahy života, kladl mi na srdce. – Jedno je ale  stoprocentně jisté: úděsnou péči našeho zdravotnictví přežije jenom absolutně zdatný jedinec. Rozumíš, proto jsem ještě živ a zdráv! dodal hrdě.

Doufám, že dřepíte na zadku – mám špatný zprávy. Trávím víc času po špitálech než v hospodě.

Uznejte, situace vážně k nasrání.

Takovej život stojí vočividně za vyliž prdel..

Vovšem na druhou stranu, když se to vezme,  zas tak zlý to není. Žiju. Jenom krapet jsem se zasek.

Každým dnem vočekávám, jestli si mě nevypůjčí do ňákýho hororu. V mým těle je totálně všecko v loji:

Na plících binec jak v kleci vod kanára.

Z jater by nešly vymodelovat ani jednohubky.

Pajšl prej sebou mele jak špína v kýblu.

Hercna si může vo kalupu nechat jenom zdát.

Cukru mi našli víc jak v kandovaným vovoci.

Jak povídám, moc zdravejch fleků na mně není.

Rakovina mi sežrala prostatu. A teď je čekačka, co bude dál…

Některý dny jsem na šrot. Vidím rozmazaně. Mohl bych vobratem malovat jako cáklý hoši – totiž impresionisti. Vovšem co si budem namlouvat, těma mojema prackama mi nejdou světelný avantýry.

Tuhle mi došlo – některý lidi přede mnou uhejbaj vočima .Prchaj. Nevědí, co mi maj říct. Bojí se. Aji máti je z mýho maródění celá nesvá. Přestala si pudrovat  frňák, po dlouhejch letech voslovuje mě křestním jménem. Nehádá se. A to je zlý.

Krapet začla taky s hlavou haprovat. Luštit  křížovky už ji nebaví. Domákla se, dobrý je prej číst nahlas. Prubla to s brejlema tlustejma jak dalekohled. Řevu u nás bylo jak v židovský blbšuldě. Když se máti zaměřila na výslovnost – začla koktat. Jakmile louskala hopem – zadrhávat přestala. Vovšem zas neměla šajna, vo co kráčí.

- Musím se s tím porovnat, asi budu na stará kolena dočista blbá ! prohlásila sklesle.

A dostávám se k tomu, co vám vopravdu chci povědět…Jak tvrdí Čenda, můj soused a parťák:

- Nejlíp se maj kreténi – maj život na háku.

Vopravdu, my vostatní, co jsme tak akorát cáklý, furt volepujem mozek nesmysly. Co a jak? Kdy a proč? Motáme se životem jak starej fiakr. A napřesrok budem třeba na prkně brumlat jak po těžkým leču.

Přitom takovej blbec má vod pánaboha všecko nalajnovaný. A medí si v naprostým klidu.

Jak Čendův brácha. Na první zmerčení byste hlásili – ani do huby si nedohlídne. Coby mladej kořen prndal krávoviny ve vlaku do Moskvy. Znáte to, jako že hodí voko na Lenina, helfne mu vod proleženin, vobrátí ho na bok. Mlel a mlel. Dvoutejdenní vejlet se mu protáh na dlouhý roky. Vysadili  ho totiž v Čierné při Čope a šupli do polepšovny pro ideově narušenou mládež. Což byl vlastně kriminál.Děsný roky, vo kterejch ani dneska nedokáže mluvit. A to už si přitom žije jako paša. Troubí rozumy na potkání. A nikdo ho nezavře. Třeba v tržnici všem kolem vykládá, že krávy a prasata pochcípaj z těch raket, co lítaj do luftu. A jestli nebude maso, budem prej žít jen z velký lásky a taky z vlastních dreků. Nasraný baby po vekslu ho ve frontě mažou kabelama po hlavě, aby dal pokoj, vony totiž jinou rozkoš neznaj než plíčky na smetaně, uzený žebírka, dršťkovou polču atakdále.

Pamatuju si, jak jsem uviděl Čendova bráchu prvně na fotce. Stál vedle koně. Vypadal příšerně. Ježišmarjá, ten měl  prdu.Až jsem si říkal- chudák kůň, dávno je snad po smrti, jestli se na něj musel koukat.

Na jeho ksicht by se daly prodávat aji vodpustky.

Vovšem jeden nikdy neví, co na něj padne za malér.

-Garantuju vám, do pěti let jste pracháč. Sedne vám podnikatelskej záměr jak prdel na hrnec ! řekla mi taková špindíra kost v bufíku nad flaškou rumu.

A já bych samou radostí skočil na její hruď aji vo štok níž. Tak jsem byl vožralej vidinou mamonu.

Vidíte, dneska vypadám jak chodící reklama na hladomornu. Hotová dálava k vidině, abych chrochtal blahem.

Jak povídám, vede jen k děsnýmu nasrání furt se ve všem šťourat…Dobrou radu mi dal ňákej Žanek z Brna-Komárova:

-Kurňa, seš betálné borec, tak  nejanči jak kdyby tě šoustla šalina!

Fakt se musím dát do kupy.

Jako tenkrát, když jsem šupl s jednou –roštěnkou, kikinou, lasičkou, nadějnou štěrbinou – do pelechu. Prostě jsme do toho dali nejenom srdce. A v tom vona hlásí:

- Jak ti mám říkat, brouku ?

- To máš fuk, zavrčel jsem mezi jejíma stehnama jak nemravnej inštalatér.

- Já to potřebuju vědět, brouku,  trvala na svým.

- Tak třeba Pinocchio,  střelil  jsem.

A byl jsem zas nahranej. Scéna jak na Národním. Neměla ráda pohádky.

Dotyčná byla totiž děsná nátura. Furt špekulovala. Nadšená, že konečně udělala terno, dala se k iluzionistům.

Prdelku vovšem měla krásnou – jak Jennifer Lopez. Po hubě krapet jak Nicol Kidman. Vovšem v jednom kuse  ji sužovala zácpa. Takže se většinou tvářila jak špatná reklama na zadní hovězí.

Jednou mě taky dovlekla na seánci. Došli jsme v nejlepším. Partička přefiltrovanejch bacilů zrovna vyvolala ducha Merilyn Monroe.

Božská Merilyn dorazila ve skvělý formě, než došlo k jakejmsi poruchám na trase nebo co…Namontoval se tam týpek, kterej mejřil původně asi na jinou seánci. Tady se mu zalíbilo, mlel furt vo Kanálu a fazóně jak řemen. Zdrchaný vosazenstvo šmahem usoudilo- kráčí vo Artura Millera, prvního muže Merilyn, kterej má zřejmě pifku na ňáký divadelní drámo.

Ať se jde bodnout a nevotravuje, lamentovali.

Vovšem já tušil, vo koho kráčí. Vyskočil jsem a hrdě prohlásil:

- Vomyl, vážení, tenhle chlápek ujetej je Franta Venclovský, náš první přemožitel Kanálu La Manche v čase…

- Co tu blábolíš za blbárnu?! spražila mě roštěnka, kikina, lasička, nadějná štěrbina.

A táhla mě k domovu. Definitivně nasraná, vovšem špatným směrem, kušnila celou štreku:

- Vohavo vohavnej, věčně musíš mejt blbý kecy! Puberťáku přerostlej , čítám- musels bejt ujetej už v pátý třídě! Určitě šahals holkám na záda, jestli maj podprndu!?

Taky že šahal. Aji níž. Vovšem co bych jí vykládal…

Měla svejch starostí… Zhulená triumfem, po tejdnech zácpy se konečně vysrala z podoby,  nakapala si gutalax vomylem do levýho voka.  Měla v něm slabej náběh na šedej zákal.

Jódlovala jak hyena.

Lékárník Brychta, vzdělanec vod pohledu, jelikož má neuvěřitelně logický myšlení aji vo půlnoci, nedělal cavyky:

-Vážená dámo, nezbývá než čekat, zda se stolicí nevyjde ven rovněž oční bulva. Dobrou noc…

Nemám šajna, kdy se jí zrak polepšil. Jedno vím jistě – měla už prsa jak jezevčík uši, když se zabouchla do Plašila. Von měl asi vercajk furt v permanenci. Navíc v každým čase zůstal kádr. Pětadvacet let žil z toho, že na pinclovským lágru v Artěku podal ruku Gagarinovi, co letěl do kosmu. Nemyl si pak pracky a pionýrskej šátek nosil aji k nátělníku. Po devětavosmdesátým vytáh z almary plesnivou kravatu, vzpomněl si na vzdáleného strejdu, co dělal majordóma Franku Sinatrovi. A začal prndat vo Las Vegas jako vo svým druhým domově.

Světák,  stal se tak u nás radním. Po dalších dvaceti letech vypadá Plašil v tý samý kravatě jak vobješenej na uheráku. A s tím věčně popelavým ksichtem  vyráží do Polska – na trhy. Ve  vobrovským auťáku frčí jak vo závod s celou famílií, včetně prabáby.

Furt se to prej vyplatí.

Tuhle nakoupili hadry, brusle aji sedačku do vobejváku. Vovšem na štrece k hranicím dostatla prabába dusivej kašel.

A exla.

A co teďka?

Plašil se vyzná v levotě, marně nedřepí na radnici. Frkl prabábu do gauče, zastlal dekama. Poštěkal se s manželkou. Bejvalou roštěnkou, kikinou, lasičkou, nadějnou štěrbinou. Jasnačka, leta muckání dávno fuč. Ti dva se neshodnou ani jakou barvu má hovno.

Načež skákli na gulášek, v knajpě dali ňáký to pivko.. A když vylezli ven, spadly jim brady.

Auťák byl v tahu.

To se rozumí taky hadry, sedačka, hlavně aji prabába.

Dodneška ji hledá Interpol. A Plašil má na krku vobvinění z vraždy…

Tohle nevymyslíte ani po sebelepším šňapsu. To je život , vážení.

Chtěl jsem vám ešče říct.., vovšem až příště.