Den Blbec startuje

Budík zvoní jen tak, móresně. Oholím ksicht, nastrkám všecky pitominy do kapes .A vnitřnosti propláchnu sklenicí vody. Postavím na kafe. Mezitím štamprličku meducíny od pana Sody…

… Hergot, zvoní telefon:

„Jsou tam silnice ? Dejte mi Horáka.“

„Áno, já přepojím,“ řeknu. A zavěsím.

Po ránu někomu vysvětlovat, že volá špatný číslo. Prostě přepojím. Lepší řešení než poslouchat: -Jak to, že to není tohle číslo? Jaké mají silnice numero? Kurnik šopen, copak

se přestěhovaly?

Mám dvacet minut na pohodovou snídani. Já nechápu, jak někdo vyletí z domu bez snídaně. Já se nenasnídat- tak budu maród.

Namažu si máslový rohlík. Vydrží křehoučký aji z předešlého dne. Obyčejný jsou hnedka jak šutr, můžeš aji s nimi zabít. V kriminále nám , novým, bachaři říkali: - Eši nesežereš knedlík, tak večer ho musíš odevzdat, jináč je to zbraň.

Bylo to hrozný. Po čase, až je všecko za zády, spíš vzpomínám na srandičky, světlý stránky těch let./Promiňte, nerad o tom mluvím./

Doma v kuchyni visí výšivka:

Chleba s máslem

na něj med

k tomu kávu

jed´ bych hned

Kdepak- máslový rohlík, borůvkový džem,bílý kafe. To je moje pošušňáníčko. A na gramecu se točí dixieland….

„Zlosyne, co si myslíš, že seš někde v šantánu?“ skřehotavý hlas máti řeže jako břitva.

Idyla je v prdeli.

Jeden čas bydlel u nás strýc Jenda,alergický na jakýkoliv hluk kolem sebe. Neměl jednu ruku a nechtěl si připustit, že je na obtíž. Oblečení rozdal lidem, nechal si jen božihodový oblek. V lednici měl knihovnu, v televizi kytky. Taky dobrou vlastnost měl- nikdy nelhal.

Jen strýc Jenda projevil skromné přání, máti se mohla zbláznit ochotou.. On dělal na krajským soudu a na soboty a neděle jezdil domů. Máti na něho čekala u branky aji sousedky

-pan doktor přijede. Šlo se hned do kuchyně a hráli karty. Servíroval se čaj, štrůdl a mezitím se potichoučku licitovalo. Jen občas někdo zašeptal: -Citrón a med, prosím…Máti se mohla strhat, našlapovala po špičkách jak primabalerína od Švabinského.

Strýc se odstěhoval a máti chytil zas rapl.

-Tak jaký čaj si dáš, vožralo ? nastává u nás maglajs po ránu.

Mlčím.

-Tmavý, světlý, s cukýrkem, se sirupem…?

Konečně řeknu jaký a začne tanec s talířky,lžičkou, cukřenkou, servítkem.A mě čert žere.

S máti jsme na sebe jak psi. Dva tři dny se nevidíme, zkraje švitoříme. Jinak se nervačíme.

Nemůže číst,štrikovat, jen rádio a telku poslouchá. V jednom kuse nasraná jak noční váza.

Dlouhé roky spala máti se stařkou v ložnici. Děda se mnou v knihovně, tam jsem aji maródoval. V knihovně bylo prima aji když se v zimě netopilo.Děda říkal:- Pořádného chlapa dobrá kniha zahřeje.

A máti na to zas: -Když má chlap choutky, ať si ho strčí do bichle.

Neodpustila mi: jsem popelář, trávím potkány, dvakrát jsem se rozved, chodím do hospody, neumím francouzsky, nemám pořádný auto. Jen můj kriminál ji vzal u srdce- posílala mi balíky s cedulkou Vydrž!

„Seš hloupej?“ ječí máti a lítá jak Gagarin po kuchyni.

„Jsem,“ přitakávám a rychle se balím.

„Ty nejseš hloupej…“

„Nejsem.“

„Ty seš blbej!“

„Jsem,“ bouchnu dveřmi a mizím jak vegetarián zfetovaný držkovou polívkou.