Dámy a pánové, vidím smrad v srdci mém

Bláňa zemřela čtrnáct dnů před  Štědrým dnem.

   Nebyla už krásná baba. Rakovina změnila ženu mýho mrtvýho kámoše k nepoznání. Zůstala jen nádherně statečná.

  Pro voba malý kluky si přijela její ségra Maruš z Orlických hor.

  Bylo kolem toho řevu.Totálně rozhozenej, uvažoval jsem vo adopci. Narovinu, bylo mi jasný, že  každej soudce by mi nadal, ať se jdu bodnout.

   Nakonec si zvyknou, užijou lyžovačky, zapomenou a po Vánocích začnou jinde chodit do školy- říkal jsem si.

    Prdlajs. Jak na potvoru, Maruš sebou škrábla na náledí. Vobě haksny  zlomený v kotníku. Prej po půl roce se teprv uvidí, co dál.

   Kluci šupajdili zas nazpátek.

   Za prachy, co jsme s chlapama vybrali v hospodě, udělal jsem Vánoce. Vopožděný, vo dva dny.

    Balamutil jsem, že Ježíšek čapnul kýlu z těžký fachy, plný dárků, načež si natřel pupek koňskou mastí a rychle se uzdravil. Vo to měli kluci větší radost.

   Matku ani fotra jim nenahradím, aji kdybych vymyslel kdovíjak vóbr prču.

   Kapíroval jsem.

   Není mně sto, ale nejsem slepej – na kámoše si můžu jen hrát.

   Po Novým roce dorazili ze sociálky. Nevím, jestli nás někdo píchnul. Byli u toho policajti, nedalo se nic dělat.

   Jel jsem s nima, do dětskýho domova.

   Bylo to děsný.

   Slíbil jsem, že zas přijedu na víkend. Přivezu, co potřebujou a jestli přemluvím starýho Borovičku – tak vezmu sebou jejich nejlepšího kámoše Bóru…

   Za městem jsem pak vlítl do polí a mlátil pěstma do kusu ledu, až mi tekla krev. Větší bezmocnost jsem nepoznal.

   Mám prej nemoc z povolání – vidím smrad. Rozumíte, vomrknu věc a hnedka poznám, která bije. Ještě mi prej schází cejtit dálku a slyšet barvy. Pak budu zralej na komplet diagnózu.

   Nějak se tý konině říká  latinsky. Pro sichr - zapomněl jsem.

   Ukrutně nerad musím s pravdou ven:

   Já vidím sebe jak smrdím.

   Páchnu sobectvím.

   Víte, říká se, že barometrem lidskýho houfu je holej fakt, jak se dovede postarat vo děcka , vo starý a nemohoucí, a taky vo pisoáry.

   Narovinu, dřepím jen na  posledním. Proč si komplikovat život…

   Na ulici vobčas udrolím groš do kasičky. Bacím, drobný zachrastí  a mizím. Hlavně, že mám klid.

   Jenom pro alibi- sotva vidím arkebůzu Paroubkovou, švihlou Vendulu nebo vychcanou Chantalku – nemám chuť strkat do podobnejch spolků ani floka.

   Vovšem děcka, haranti, šklíbové, mrňousové, dacani, satani tady prostě jednou jsou, ať mám srdce vokoralý sebevíc.

   Hergot, jak natěšenej bych teďka hnal k vánočnímu stromu na náměstí. Děcka z děcáků měly  ve vobálkách zavěšený svý přání…

   -Prosím tě, postarej se vo kluky,- řekla mi Bláňa než umřela.

  A já s knedlíkem zoufalství v krku jenom kýv.

   Baby nemaj takhle umírat. Baby jsou vod toho, aby dávaly život. A životu lásku a krásu.

   Poslední cestou ze špitálu, vod Bláni, potkal jsem kominíka. Vodpliv jsem si a povídám mu nasraně:

   -Hergot, Gumo, choď jinejma ulicema! Tolik štígra bych už neunes…-

   - Trhni si…,-popřál mi zároveň aji k novýmu roku.

   Co si budem povídat, jak správnej silák šel jsem se vožrat. Měl jsem pocit, že jináč se mejch úžasnejch chyb nezbavím.

   Jenže bylo mi ještě hůř.

   Na hajzlu, v hospodě, přibyl další hanlivej nápis: Ať žije KSČ

   Bůhví, kterou pracku vedla víra nebo jenom prdel.

   A vůbec mě nehodilo do klidu, že takovejch, co dělaj mega machry a při tom leda prdli v kině – je  víc.

   Dámy a pánové, vidím smrad nejen v srdci mém.

Dobrý den. A zítra ještě lepší.