Chcípni, debile !

„Já ti řeknu, takovej jednopokojovej kvartýr – hotový terno. Lidi maj k sobě nějak blíž. Stmelí je to. Baráky jsou na hovno,“ prohlásil Guma. A pustil se do hledání. Stačil jsem sundat pendlovky, pár vobrazů, vodšoupnout sedačku. „V pohodě. Co jančíš? Jenom sonduju,“ prohlásil dotčeně. Zeď brzo vypadala, jako bychom měli na podnájmu termity.Lautr samá lochna. Luftem poletovala vomítka. Saze přišly až na konec. Guma prorazil díru jak do prdele mamuta. „Komejn tady je, vždyť jsem to povídal,“ hlásil vítězně.  

S máti jsme v pohodě. Mele pátý přes devátý. Většinou nereptám nebo napůl huby schlíple vodpovídám.Lidičky, mám to na háku…

   Držím teďka  staronovou známost. Rozumíte, je to jako znova a přitom krapet jako poprvý.

   Chápejte, když vám baba nahlásí:

-          Na tebe jsem zapomněla, ne však na slzy , které jsem kvůli tobě prolila…-

   Sečtělá krasavice- nekráká jako krkavec, neplká sprostě, nevyvádí hnedka psí kusy.

   Rozhodně mi neprdly nervy, vovšem hrklo ve mně. Kdepak, zdekovat se. Vytáhl jsem  do boje. A vyvrbilo se to,vodměna byla sladká.

-          Vždycky jsem si myslela, že člověk nemůže mít nového manžela – dokud se nezbaví starého… Tys mě přesvědčil, že to jde !-

      Takhle to vyklopila má bejvalka, knihovnice. A měla vláhu ve vočích.

     Jako bichle, že jo ? Hergot, nebožka číslo dvě je baba famózní. Vyzařuje inteligenci. A vláhu ve vočích nosí nekašírovanou.

   „Posloucháš mě vůbec ?“ drcne do mě máti. „Víš, že ve Francii je vdova posvátnou osobou?“

   „Nepovídej,“ kroutím nechápavě hlavou. „A co milenka, jak ta si stojí ?“

   „Ta je zbožňována…“

   Naběhla si, mám ji.

   „To mě podrž, potom vůbec nechápu – proč se do mých treperend tolik navážíš ?“

   A jsme v sobě.

   „Včera, ten brajgl, to byla která přítelkyně ?“ ječí máti.

   „Žádná  přítelkyně, to byla nebožka číslo dvě,“ hlásím poslušně.

   „Bezohledný sadistický lumpe, tak hodný děvče… Ty kreaturo, příjdeš rovnou do pekla! Já nevím, snad jsem tě měla udusit rovnou v kolíbce,“ haleká máti.

   A já padám, padám….

   „Nezapomeň na kominíka, blbče hloupý,“ slyším ještě na ulici.

  Pár lidí se votáčí, já taky. A dělám jako by nic.

   Takže kominík. Na základce mi z něho naskakoval husí krupón. Vždycky byly s ním těžký muka. Víte, von Guma nebyl zralej pro Oxford na žádnej pád.

 - Gumo, potřebuju, abys mně do tejdne spíchl hlášení pro bezpečáky,-povídám mu nedávno.

 - Nekvaltuj, mám jenom jedny ruce.-

 - Fajn, tak  kolik chceš času ?-

 - Řekněme: sedm dnů..,-vymáčkl se po dlouhým přemejšlení.

   Vovšem, že z něho vyroste takovej vůl – to jsem netušil.

   Guma je u nás jedinej kominík. Monopol má jak svině. A Stáňu, děsnou krávu, za ženu.                                                               Holka, se kterou chodil, se rozsekala v autě den před svatbou.

    Stáňa za rok na to Gumu uhnala.

    Chlapi se jí báli jak kdyby vylezla z feťáckýho brlohu. Vona nebyla škaredá. Akorát hubu nezavřela. A v jednom kuse trpěla na migrénu. Guma tudíž imrvére vo hladu, jelikož zmákl vohřát jenom párky.

   Teda je fakt, že v hospodě Gumu nikdá nikdo neviděl. Každej si myslel – třeba chlastá extraligu někde inkognito.

   Hnedka po ránu hučel jak piliňáky. Večer už akorát bublal.

   Dát s ním kloudnou debatu znamenalo nadlidský úsilí a nejistej vejsledek.

   V novinách psali – plyn zase podraží. A bude to prej furt lízt nahoru. Teplo domova drahý na věčný časy a nikdy jináč.

-          Žádný štráchy s pracujícím lidem! Serem na to, jdem se vohřát na pívo,- pravil soused a parťák Čenda.

   Máti se upamatovala, kdysi ve vobejváku stávaly kachlový kamna. Rozhodla, že tam budou stát zas.

   Domluvil jsem s Gumou, skákne vomrknout situaci ve čtvrtek vodpoledne, kolem třetí.

   Nedorazil.

   Telefon, kterej mi složitě nadiktoval, brala děsně nervózní doktorka z kožního.

   Na adrese, co mi nahrabal, v životě nikdo s podobným jménem nebydlel.

   Nezbejvalo než čekat. Máti celej ten čas krátila sumírováním mejch nespornejch předností.Dozvěděl jsem se taky, že můj mozek zavání jak přenošenej hermelín.

   Guma došel v pondělí. Vo půl šestý ráno!

   Jasně, měl nakoupíno.

   „Ty si myslíš, že chrápu ?“ huhňal, když jsem mu konečně votevřel.

   „Něco takovýho by mě v životě nenapadlo,“ snažil jsem se citýrovat, jináč bych mu dal do držky.

   „Ale já vážně chrápu,“ culil se šibalsky.

   „Vidíš, aspoň něco je na tobě sympatickýho.“

   Na hlavě  bílou hučku, černej mundůr dávno ztratil barvu.

   Na mou duši, nevypadal jako kominík. Spíš islámskej fundamentalista.

   „Žere tě něco ?“ nalíhal. Toužil si asi vylít srdce s ňákou štamprlí.

   „Ne. Mám dneska celkem skvělej  horoskop,“ zavrtěl jsem hlavou, co mi síly stačily.

   „Jo, kamaráde,  smůla. Musíš mi podržet žebřík,“ prohlásil.

   Na střeše dlouho nepobyl.

   „Komejn tam je. Stačí vyvložkovat,“ konstatoval.

   Než vtrhl do vobejváku, pečlivě se přezul do papírovejch pantoflí. Načež se rozhlíd a důležitě prohlásil:

    „Já ti řeknu, takovej jednopokojovej kvartýr – hotový terno. Lidi maj k sobě nějak blíž. Stmelí je to. Baráky jsou na hovno.“

   A pustil se do hledání.

   Stačil jsem sundat pendlovky, pár vobrazů, vodšoupnout sedačku.

   „V pohodě. Co jančíš ? Jenom sonduju,“ prohlásil dotčeně.

   Zeď brzo vypadala, jako bychom měli na podnájmu termity.Lautr samá lochna.

   Luftem poletovala vomítka. Saze přišly až na konec. Guma prorazil díru jak do prdele mamuta.

   „Komejn tady je, vždyť jsem to povídal,“ hlásil vítězně.

   Konečně se podobal kominíkovi. Já byl spíš etiopským maratóncem ebenový pleti.

  Černý byly záclony, vobrazy, podlaha aji kostkovej cukr a štrikovaná dečka na stole. Leskimo na gauči leželo jak čerstvě padlá tma.

    Akorát máti, která špizovala vod kuchyňskejch dveří, měla z neznámejch důvodů žlutý fusakle. Jináč vypadala jak tetka z Konga.

    Moment bylo ticho jak v království volů. Načež máti nasadila kyselej ksicht, vyvalila voči málem ve čtvrtý fázi basedovky a zaječela:

   „Ten kretén nás všecky přivede do raplovny!“

   Guma se culil blahem. Cejtil, že je středem pozornosti

   „Milostivá, dejte si to kapánek do pucu,“ cukroval.“Koncem tejdne komejn vyvložkuju. Nebojte, čeká nás jenom čisťounká robota.“

   Vážně, byl v děsný pohodě.

   „Velké, blbé tágo! Vypakuj toho debila, než se vrátím!“ spražila mě máti.

   A šla se vodlíčit.

   Vo úklidu nemohla bejt ani řeč. Krapet jsme barák pošontali. A s hrůzou vočekávali dny příští.

   Guma, kupodivu, koncem tejdne se vobjevil.Aji se Stáňou a třema harantama. Jak mravenci táhli roury na vyvložkování komína.

  Vypadalo to nadějně.

  „Dneska nemám dobrej den,“ prohlásil vovšem Guma.

   A vrazil nejstaršímu klukovi facku.

   „Sežral jsem chleba s mladou cibulkou. A vodkou jsem vykloktal, abych měl vonnej dech,“ dodal na vysvětlenou.

   Máti jsem držel na dištanc. Naděje na zdárnej průběh akce byla vovšem mizivá. Tušil jsem katastrofu.

   „Prostě máš strach, přiznej to,“ začla kafrat Stáňa.

   „Nemám,“ dušoval se Guma.

   „Určitě?“

   „Natuty.“

   „Třeba tě hypnotizuju,“ pravila Stáňa důležitě.

   „A safra, vidíš, to mě nenapadlo…,“zbystřil Guma kalnej zrak.

   Když se konečně vyhrabal na střechu, pronesl hrdě:

   „Garantuju vám maximálně půl hoďky čiperný makačky. Pokavaď nefoukne ňákej uragán…“

    Popošel dva kroky, jeden zacouval. Roury, vobtočený jak metrák zlata vod Tiffanyho, táhly Gumu dolů.

   „Táto, dávej na sebe bacha, ať se nezrakvíš !“ varovala Stáňa.

   „Nedělej paniku,“ funěl Guma.

   „Tati,nespadni ! Tati, nespadni!“ prosily haranti.

   „Mámo, zavři šklíbům huby, nebo já fakt sletím!“

   Haranti dostaly po papuli. Mladší začly natahovat.

   Guma konečně dosáhl vrcholu střechy. Čapl se komínu jako poslední naděje.

   „Vosrat by mě mohli s ňákejma Himalájema,“ pronesl hrdě.

   Z horního šáru urval dvě cihly, a mignul s nima do komína.

  Máti vyběhla na verandu, vymustrovaná na vejročku tenisovýho klubu.Aji kšiltík měla ve vlasech. Fakt jí to seklo. Vovšem jináč vše při starým, hnedka spustila vyrvál:

   „Zeptej se toho ničemy, co kašíruje řemeslnou dovednost, jestli nemá záměr vyhodit náš barák do luftu?!“

   „Jo, tati, vyhoď barák do luftu,“ vopakovaly šklíbové s neskrývaným nadšením.

   Guma tam nahoře mrskal vobočím, jak kdyby v hubě válel neurologickej čaj. Načež poručil:

   „Stáňo, vodveď děcka nebo za sebe neručím!“

   Čapnul další cihlu, zvedl pracky k nebesům a vší silou šoupnul do komína  repete.

   Vozvala se šlupka jako když v Monte Carlu rupnou krupiérovi šráky.

   „A je to !“ prohlásil s ulehčením Guma.

   Skutečně, dílo bylo dokonaný.

   Obejvák dostal komplet antukovou fazónu. Jemnej prášek ležel všude.

   Aji máti vypadala jak po pětisetovým mači.

   Mlčela, vytesaná jak socha, kšiltík kdesi pod krkem. Zdálo se mi, že je zralá na vóbr prohlídku na ušním, nosním , krčním. Vona se ale probrala:

   „Chcípni, debile !“ zařvala. „Nikdy bych nevěřila, že je něco takového vůbec možné!“

   „Co je s ní ?  Ňáká nachcípaná, nebo co ?“ nechápal Guma.

   Zato Stáně bylo jasný, která uhodila. Pakovala famílii friško pryč aji s rourama.

   „Není čas to rozpatlávat,“ prohlásil dobrácky Guma. „Čistě ze známosti –máš baťovskou cenu.“

    Vrazil mi kus papíru. Stálo tam:

   Za propucování komína 399,99 Kč.

                                                            Váš kominík

Dobrý den. A zítra ještě lepší.