Bohatej život

U nás znám dva milionáře. První je furt v tahu. Druhýho merčím, akorát v děsným kalupu. Frčí v esúvéčku pokaždý  skoro ráno a navopak kór pozdě večer. Říkáme mu Nesráč. Je autorem proslulý výzvy: Serte si s vaším psem před vaším domem.

Ceduli vyvěsil před zaneřáděnej vjezd do garáže.

Co se tejká prvního melounovýho prudiče – je za vodou, peněz prej víc než dost. Hroznej poděs. Půl roku z roku trajdá po světě. Jeho žena  Dáda je na svý leta švih a taky je švihlá na hlavu. Schvátil ji notnej štráf blahobytu. Věčně se nudí. Jen považte – ze samý nudy žere šneky vidličkou na ústřice! Kdo to kdy viděl…

K minulejm vánocům dostala klokana. U baráku musela zvednout plot na tři metry. Čistokrevnej Australan by jináč zdrhl do hanebný český přejrody. Teď má deprese – teda klokan.

-Hledám člověka, to musí být osobnost, která je osvětlená zevnitř. Hotový fluidum, chápeš ? zmejnila se mi Dáda tuhle na benzince.

Nechápal jsem. Vovšem tvářil  jsem se důležitě jak viágrovej vošoust.

Vona se totiž stejká  akorát s vysoce postavenýma lidma. Tak abych nekazil její vobraz. Totiž kdo nemá dvanáctimetrovou jachtu nebo vilu u moře – je pod její úroveň. Řekla a já na ni tenkrát čuměl jak hladovej herec Národního divadla.

-Vzpomněla jsem si na tebe, sekala slova jak tureckej med. – Zahradník je blbec, zvládne podat žrádlo. Vodjíždím na delší dobu. Potřebuji k Nerovi sečtělýho člověka.

Čučel jsem. To si snad dělá prdel?!

Prej frčí do Austrálie. Vybejrat australskýmu hopsalovi fešnou partnerku, pochopitelně s rodokmenem.

Já se picnu. Prej abych chodil každej den rozmlouvat s Nerem. Taky mu můžu předčítat, vovšem kvalitní literaturu. Žádný žvásty z novin.

Neměl jsem páru- buď je vona mišuge nebo já…

Vovšem myslela to vážně.

Nesnáším, když se ke mně někdo chová jak ke špinavým fusaklím.

Udělalo se mi rudo před očima. A v šíleným vzteku vypálil jsem, že je kráva jordánská, znuděná kunda habešská! A na jejího Nera, teda klokana z Austrálie, se můžu akorát tak vysrat!

Vod tý doby spolu nemluvíme. Navíc nemám floka ani vindru na dlouhatánskou kocábku natož na barabiznu u móře. Tudíž nepasuju k honóře.

S druhým milionářem, teda Nesráčem, taky nemluvím. Vovšem věci se maj jináč. Mezi náma je závora, hotový šraňky, co nejní čas zvednout.

Von  nechodí na fotbal, do hospody nepáchne.Furt je v práci. Roky dlouhý bydlí ve stejným činžáku jako spousta  vobyčejnejch lidí.Třeba jako Míša. Kámoška, co nemá manžela. Je sama, s malou Kačkou. Kačka má mozkovou vobrnu. Nenají se sama, neumí mluvit aji chodit nezvládne. Vyrostla, nevejde se do půjčenýho vozejku. Na půlku novýho  má nárok až za rok. Navíc sociálka vzala Kačce měsíční rentu. Čtyry tácky už prej nepotřebuje – dokáže se sama voblíct.

Tuhle v noci zazvonil Nesráč u dveří Míši. Mezi futrama  vrazil jí prachy na novej vozejk, něco kolem sto táců. Navrch na dva roky dopředu nášup, vo kterej je vošulila sociálka.

Vykulená Míša mu ani nenabídla kafe, akorát se počůrala. Nezmohla se na nic jinýho. Celý leta  se potkává s Nesráčem vobčas u vejtahu. Pozdraví se, nic víc. A teďka tohle.

Míša proležela vejkend s mokrým hadrem na hlavě. Porád brečela. Aji když mi to povídala.

A já při tom myslel na Dádu, čúzu jednu nedonošenou, jak si to hasí pro dalšího klokana.

Vídám někdy Nesráče jak chvátá esúvéčkem. Pomalu každýmu nejdou kšefty. Je krize. Jeden se bojí aji uprdnout, aby to neposral definitivně. Teďka podnikat je na draka. A von přesto šáhl do šrajtofle pro takový prachy.

Jasně, furt je mezi náma závora. Vovšem vždycky se dá přelízt nebo posokolsku – přeskočit.

Ten chlap si u mne stojí sakra vysoko.