Český znakový jazyk jsem se začala učit, protože prostě jazyky miluju. Fascinuje mne, když se s někým potkám a mohu se s ním pobavit v jeho jazyce nebo prostě v jazyce, kterým se společně domluvíme. Cestováním jsem si potvrdila, že prosté „ano“, „dobrý den“ nebo „děkuji“ v jazyce země, kde se právě nacházím, vyluzuje lidem nejen úsměv na tváři ale často i otevírá srdce. A funguje to všude stejně v Evropě, Asii, Africe a věřím, že i na americkém nebo australském kontinentě, kam jsem se zatím nedostala.
Proto, když se mě kamarádka jednou zeptala, zda bych s ní „šla do znakovky“, nezaváhala jsem ani na chvilku. Jako průměrná Češka se zdravýma ušima jsem měla jednoduchou představu. Naučím se jazyk, co používá ruce na místo slov. Začala jsem shánět informace a doporučení, kam se přihlásit. Někde jsem slyšela, že existuje „mezinárodní znaková řeč“ a tak jsem si řekla, proč to nevzít „z jedné vody načisto“, ať je to co nejpraktičtější. Nakonec jsem se dostala k lektorce znakového jazyka, která mi jasně vysvětlila, že český znakový jazyk a mezinárodní znakový systém jsou odlišné věci a doporučila, abych se opravdu učila nejprve český znakový jazyk. A to byl můj první krok do světa osob se sluchovým postižením.
Tak jak jsem se učila nová slova a poslouchala příběhy svých učitelů, kteří jsou neslyšící nebo v prostředí neslyšících žijí od narození, začala jsem chápat, že život člověka neslyšícího je přeci jen jiný a také různorodý, co se způsobu komunikace týká. Odhaduje se, že v České republice dnes žije 0,5 milionu sluchově postižených osob. To, že někdo neslyší však ještě neznamená, že se domlouvá pouze znakovým jazykem. Jak to tedy vlastně je?
Neslyšící jsou osoby, které se narodily jako neslyšící a znakový jazyk (svébytný jazyk s vlastní gramatikou)je pro ně jazykem mateřským. Český jazyk mluvený a psaný je pro ně jazykem cizím a velmi těžko pochopitelným. Proto je v jejich životě tak důležitá osoba tlumočníka do znakového jazyka nebo služba tlumočení on-line. Český znakový jazyk používá v České republice cca 7 – 10 tisíc osob. Každá země má vlastní znakový jazyk, a to i země, které mají společný mluvený jazyk. Na příklad státy, kde je oficiálním mluveným jazykem angličtina mají znakové jazyky, které se liší. Takže pak mluvíme o anglickém, americkém nebo australském znakovém jazyku. Mezinárodní znakový systém je uměle vytvořený dorozumívací systém neslyšících osob.
Další skupinou jsou osoby nedoslýchavé, které se narodily s částečnou ztrátou sluchu nebo postupem času o sluch přichází. Pro tyto osoby je český jazyk mateřským jazykem a sluchadla nebo kochleární implantát jsou technické pomůcky, které je udržují ve světě slyšících osob. Simultánní přepis mluvené řeči (doslovný přepis mluveného slova) je pro ně službou, která jim pomáhá studovat na vysoké škole, pomáhá rozumět při soudních řízeních a při jednání v bankách nebo se účastnit kulturních a vzdělávacích akcí. Někteří z nedoslýchavých také používají odezírání (čtení ze rtů), prstovou abecedu, znakový jazyk nebo znakovanou češtinu (využití znaků znakového jazyka k tvorbě vět – k doslovnému překladu mluvené češtiny).
Třetí skupinou jsou osoby tzv. ohluchlé, které přišly o veškerý sluch během života. I jejich mateřským jazykem je čeština, i pro ně jsou simultánní přepis nebo psané slovo záchranou neboť ne všichni jsou schopni naučit se dobře odezírat nebo znakovat. Znakový jazyk většina z nich nepoužívá.
Mezi osoby se sluchovým postižením patří v neposlední řadě tzv. „šelestáři“, osoby, které trápí tinnitus.
Nejen díky své dvouleté zkušenosti se světem ticha věřím, že základem jakékoli komunikace a to s kýmkoli a kdekoli je stejně hlavně empatie a chuť porozumět. Jestli-že toto máme v sobě, pak se ten správný komunikační prostředek vždycky najdeJ.
Renata Š.
