Účastnila jsem se mezinárodní výměny v Itálii, kde se spolu sešli slyšící a různě sluchově postižení mladí lidé a s nimi v různé kvalitě: čeština, český znakový jazyk, polština, polský znakový jazyk, rumunština, italština, italský znakový jazyk, francouzština, portugalština, portugalský znakový jazyk, mezinárodní znakový systém a angličtina.

31 účastníků se promíchalo a ve třech skupinách během týdne vytvořili krátký film, divadelní představení a naučili se znakovat písničku. Věřte nebo ne - domluvili jsme se, vytvořili společná díla a po 7 dnech jsme si prostě spolu povídali. A to že jsme někdy mluvili každý mateřským jazykem vůbec nevadilo. Opravdu, nezáleží na tom jakým prostředkem komunikujeme. Společným jazykem je prostě snaha o oboustranné porozumění.

Lidé se sluchovým postižením nepotřebují jeden jazyk ke komunikaci, mezi sebou se domluví. Oni se musí soustředit na to, aby se domluvili s námi - slyšícími. Přijde mi nefér nejen vůči sluchově postiženým říkat, že "se musí integrovat". Oni to dělají dnes a denně, žijí tady s námi. Je otázka, zda by se neměla začít integrovat většina vůči menšině. A to myslím na úrovni pochopení, vstřícnosti a tolerance

Pěkný, informativní článek, karma.

Ale je smutné, že se ani neslyšící nedokážou domluvit na jednou, společném, jazyku. Přitom právě je by mělo spojovat to, že se těžko domluví se "zbytkem světa".

Jakou šanci má asi lidstvo jako celek se někdy domluvit?

Až se domluví celá planeta na jednom společném mluveném jazyce, věřím tomu, že bude existovat i jeden společný znakový jazyk.

Avšak i kdyby byl jeden společný oficiální mluvený jazyk, vždy by asi byla místní nářečí. Jak v mluveném jazyce, tak pravděpodobně i ve znakovém (i když ne tolik). Tak, jako třeba lidé z Prahy řeknou: "Copak?" a v Plzni: "Copa?" Budou se i lišit některé znaky v Praze od Plzně (asi - znakový jazyk neovládám - neslyším a komunikuji česky).