Můj život se sluchadly

Mám těžkou sluchovou vadu a celý život nosím sluchadla. Začínala jsem před 40 lety s krabičkovými sluchadly, které se nosily v pouzdře na hrudníku. Až v páté třídě na základní škole jsem dostala závěsná sluchadla, která se nosí za ušima a zná je většina populace. Moc jsem si jich vážila a byla jsem šťastná, že žiji ve století techniky.

            Diagnóza: „praktická hluchota“ znamená, že ty malinké zbytky sluchu, které mám, mi i s nejlepšími sluchadly, pouze pomohou, abych se lépe orientovala v prostředí. Celý život budu závislá na odezírání. Telefonování je pro mě nemožné.

            Chodila jsem do speciálních škol – na ZŠ a Gymnázium pro sluchově postižené v Ječné ulici v Praze. Dá se říct, že to byla moje životní výhra. Bez „Ječné“ bych nebyla tam, kde jsem teď. Ještě ve druhé třídě mi nezasvěcení nerozuměli, protože jsem velmi špatně mluvila. Celé dětství jsem byla v neustálé logopedické péči. Babička, rodiče, učitelky ve škole mě opravovaly výslovnost a nutily mě mluvit nahlas. Lezlo mi to na nervy, ale protože jsem od malinka chodila sportovat do oddílu, byla jsem konfrontována se světem slyšících a věděla jsem, že má smysl učit se mluvit. A já jsem chtěla mluvit dobře, „jako ostatní“! Na logopedii jsem chodila snad až do maturity.

            Od mala jsem byla zvyklá, že mi občas nerozumí a nenechala jsem se odradit. Často jsem větu opakovala dvakrát i třikrát. Čím jsem byla starší, byla jsem na podobné situace zvyklá a s postupem času mě už prakticky nic nerozhodilo. Věděla jsem, že se vše dá vyřešit. Měla jsem pozitivní výchovu a snažili se mě vést ke samostatnosti. Neúspěchy jsme nebrali jako tragedii, spíše jsme se snažili vzít si z nich nějaké ponaučení. Neustále jsem hodně četla. Zkoušela jsem různé sporty, kde jsem se přirozeně seznamovala s novými kamarády. Viděla jsem, že jsou lidé různí. Jsou lidé milí, jsou lidé nerudní, jsou lidé přátelští, jsou lidé uzavření, jsou lidé i s jinými handicapy. Naučila jsem se odezírat nejen zepředu, ale i z profilu, což mi velmi usnadňovalo orientaci mezi slyšícími.

            Na gymnáziu jsem už měla vyhraněnější okruh zájmů, stále mě bavila atletika a zaujala mě biologie a chemie. Snažila jsem se vzdělávat i sama, v knihovně jsem si půjčovala knihy o technice, o chemii a medicíně. Zúčastnila jsem se i chemické olympiády. Dobré bylo, že na gymnáziu jsme měli 3 slyšící spolužáky, tak jsme se s nimi mohli povídat i o koncertech a poezii, o umění. Svět se rozšířil o výstavy, o kulturu…

            Studium na vysoké škole se mi jednoznačně líbilo, ve velkém množství lidí jsem už zkušeně uměla odhadnout, kdo bude dostatečně empatický  a trpělivý, s kým si porozumím. Intuice mě většinou nezklamala. Chápala jsem, že moje nutnost odezírání nemusí každého nadchnout. A i kdybych chtěla, tak nikdy nebudu slyšet všechny pikantní informace a drby. Prostě se nedá nic dělat, byla jsem s tím smířená. Našla jsem si sportovní partu kolem softbalu, měla jsem partu z biochemie a další parta, ve které byl i můj budoucí manžel, se vytvořila na Albeři. Občasné neúspěchy mi nevadily, viděla jsem, že nejsem jediná, kdo občas opakoval zkoušku. Před přednáškami nebo před semináři jsem vždy došla za profesory a upozornila je na svůj problém. Když jsem na přednáškách nerozuměla, musela jsem se vše doučit z literatury. Občas mi kamarádi psali něco na kopírák, občas jsme si vzájemně něco vysvětlovali. Chodila jsem za spolužáky na kolej a kopírovala si materiály.

            Občas jsem zažila, jak jsou profesoři zděšení, když jsem za nimi přišla a nevěděli, jak se mnou mají hovořit. Až mi jich někdy bylo líto, jak se snažili, aby mě nechtěně neponížili. Také jsem se setkala s profesory, kteří svou nejistotu maskovali arogancí a neochotou. Ale i s nimi jsem se domluvila na schůdném řešení.

            Sluchově postižený musí být ve světě slyšících i dobrý psycholog. Musí mít hroší kůži.  Musí neustále hledat kompromisy. Musí se usmívat. Když bude mít více zájmů, najde snadněji společnou řeč.

            Během psaní diplomové práce jsem začala pracovat jako pomocná vědecká síla v Ústavu organické chemie a biochemie, hledala jsem tak cestičky, jak najít zajímavé pracovní uplatnění. Během vědecké aspirantury jsem se setkala s bývalými spolužáky a zjistila jsem, že někteří odešli z vysokoškolských studií, protože to nezvládli psychicky. Zdálo se jim, že se na ně dívali skrze prsty, nebyli jim ochotní vyjít vstříc, tak jak si představovali… Pro mě to byl hlavní impuls, proč jsem se chtěla vrátit na bývalé gymnázium a pokusit se současným studentům trochu zvednout sebevědomí. Připravit je na skutečnost, že život není jen procházka růžovým sadem.

            Sluchově postižení se dívají na svět skrze svou vadu, neustále zvažují: „zvládnu to či nezvládnu“? Jsou přirozeně sebestřední, protože je neustále zatěžuje sluchová orientace v prostředí, sbírat informace musí skutečně aktivně s vynaložením určitého úsilí, což psychicky vyčerpává. Sluchově postižení jsou vztahovační, když si někdo cosi šeptá, mají pocit, že hovoří právě o něm. I já jsem se často musela obrnit vůči nepříjemným pocitům a příliš si je nepřipouštět. To už je záležitost výchovy v rodině. Některé sluchově postižené děti jsou nervózní už jen proto,  že mají strach, že jim nebudou rozumět. Rodiče musí podobné situace s dětmi trénovat. Aby se nestyděly, když jim nerozumí v obchodě, když se číšník v restauraci nechápavě dívá, aby se nenechaly vyvést z míry. Měli by nechat své děti, ať si poradí sami. Někdy je porozumění zvlášť obtížné pro druhou stranu, pak se sama často omluvím, usměju se a vysvětlím, že chápu, že to není pro ně jednoduché, když hůře mluvím.

            Velmi mě posiluje vědomí, že smysl života nestojí a nepadá s kvantitou vědomostí (a drbů), ale s počtem přátelských vztahů, které člověk má. Přátelství není o tom, že vím, co dotyčný dělal včera večer. Sluchově postižení nejsou jediní na světě, kteří mají určitý problém.

            Na mateřské dovolené jsme si vytvořily partu maminek podobného založení a se stejně starými dětmi. Hodně jsme pomáhali s organizací akcí pro MŠ a pro místní ZŠ, kam chodí naše stejně staré děti. Záležitosti naší obce nám nejsou lhostejné a snažíme se pomáhat i dále. Tímto způsobem si člověk vytváří v místě bydliště síť sociálních vztahů, která pomáhá zakořenit v novém domově. Myslím, že i mně se to podařilo. Všichni, když se potřebují se mnou domluvit, píší automaticky SMS a já jsem jim vděčná, protože vím, že je to podstatně pracnější a pomalejší forma komunikace.

            Když byli moji synové malí, zapojila jsem se jako trenérka do atletického oddílu ŠSK Újezd nad Lesy. Byly jsme tři a měly jsme na starosti čtyřicet dětí v atletické přípravce. I cizí děti brzy zjistily, že musí se mnou hovořit zřetelně a dívat se přitom na mně. Pro ně je to také užitečná zkušenost. Jezdily jsme o prázdninách na soustředění do Sušice a mě těšilo, když jsme viděly sportovní pokroky našich svěřenců. Nebylo důležité, aby zazářily na závodech, ale aby jim zůstala láska ke sportu, chuť se hýbat, aby nefňukaly, když je bolí nožičky.

            Nyní pracuji jako učitelka na Gymnáziu a ZŠ v Ječné ulici v Praze. Otevřela se u nás i  nová SŠ. Zaměstnání mě uspokojuje. Těší mě, že mohu nejen vzdělávat žáky, ale pokusit se jim předávat pozitivní pohled na svět. Velmi si vážím, že mohu učit na téměř jediné škole pro sluchově postižené, kde se děti vzdělávají orálně a kde nejsou redukované školní osnovy. Celý učitelský sbor pracuje trpělivě s dětmi a snaží se je připravit pro studium na běžných středních školách. Naše děti mají výbornou znalost odezírání a dobře ovládají český jazyk a srozumitelně mluví. Mají tedy nejlepší předpoklady se začlenit do normálního života.

            Integrace je trochu módní záležitost. A integrace sluchově postižených dětí se podle mě někdy zbytečně uspěchá. Myslím si, že bych se svojí vadou nezvládla běžnou základní školu a gymnázium. Děti jsou upřímné a ti, co neslyší narážky nebo „vtipné“ poznámky, se nemohou bránit. Snadno může dojít k šikaně dítěte. A psychické ponížení se vždy hojí pomaleji.         

            Současní rodiče, kteří mají neslyšící dítě stojí před dvojí volbou: první je naučit se společně s ním znakovou řeč a riskovat, že znakový jazyk bude jeho mateřským jazykem a dítě, i když vystuduje školy, si najde přátele pouze mezi neslyšícími, protože s nimi se nejpohodlněji domluví. Uzavře se tak do komunity stejně postižených, kde si občas pěstují i životní pocity ublíženosti.

            Druhá obtížnější cesta je dítě učit se sluchově orientovat a především mluvit, i když to půjde těžce. Neustále trénovat odezírání. Pomoci dítěti najít cestu ke knihám a k jiným koníčkům, ať z něj vyroste všestranný a spokojený člověk. Mluvená nebo alespoň bezchybná psaná čeština je nutností. Nespěchejte s integrací do běžné školy a hledejte školu speciální, kde budou vaše dítě vzdělávat orálně.

Ivana Z.