Naši letci ve Velké Británii patřili k Těm, kteří pomohli vyhrát II. světovou válku nad nacistickým Německem. V srpnu 1945 se vrátili do vlasti, ovšem to ještě netušili, jaká hrůza – rudý teror je čeká o pár let později.
Dnes tomu bylo přesně 70 let, co se po dlouhé anabázi vrátili domů naši letci, kteří v barvách RAF dávali nacistům pořádně zabrat. Respektive vrátili se z Velké Británie do vlasti už o dva dny dříve, ale na tento připadá výročí oficiálního slavnostního přivítání, kterého se v Praze zúčastnily desítky tisíc lidí. Celkem v řadách britského královského letectva bojovalo na dva a půl tisíce Čechoslováků, z toho téměř pět set jich padlo. Ti dokázali sestřelit přes 200 letadel a zhruba dalších dvě stě poškodili nebo pravděpodobně sestřelili.
Měl jsem kdysi tu čest potkat se těmito hrdiny na jedné akci nedaleko zámku Červená Lhota na Jindřichohradecku. Osobně jsem mluvil s generály Fajtlem, Peřinou, Šiškou a dalšími. Všichni na mně zapůsobili jako úžasně skromní a pohodoví lidé. Přitom to byli váleční hrdinové, kteří neváhali jít bojovat za svobodu své vlasti. Dokázali víc, než některé tzv. rádoby hvězdy šoubyznysu, které nosí frňáček nahoru a myslí si, že nad ně není.
Skutečnými hvězdami jsou ale tito lidé, kteří tam kdesi nad Anglií riskovali své životy v boji s německou Luftwaffe. Mnozí z nich v boji s krutým nepřítelem padli. V 311. bombardovací peruti bojoval také Alois Šiška, který je známý tím, že při jednom operačním letu v prosinci 1941 musel jako velitel přistát s poškozeným bombardérem Wellingtonem v Severním moři. Dokázal přežít šest dnů na záchranném gumovém člunu, než byl spolu s dalšími dvěma přeživšími členy osádky z původních šesti zajat u nizozemských břehů německou pobřežní stráží. Léčil se v nemocnici, kde mu kvůli omrzlinám hrozila amputace, po uzdravení byl v Praze vyšetřován gestapem, a zbytek války prožil v zajateckém táboře.
Po válce byl pro změnu několikrát zatčen komunistickou StB, vyslýchán a krátce vězněn. Z armády ho komunisté v roce 1950 vyhodili a vystěhovali z Prahy. Když jsem se ho ptal, jestli tohle nebylo horší než na gestapu, tak souhlasil: „No pravda, tam to byli nacisti, naši nepřátelé, ale za komunistů nás mučili a věznili naši lidé.“ On nakonec dopadl relativně dobře. To mnozí jeho kolegové, kteří strávili roky v jáchymovském koncentráku nebo v lágru na Bytízu, skončili mnohem hůř. Někteří jako třeba Josef Bryks v komunistických kriminálech dokonce zemřeli.
Mně je hrozně smutno z toho, jak se Československo k těmto lidem po komunistickém puči v roce 1948 zachovalo. Tito lidé měli nárok na úctu a oslavování, protože hrdinně bojovali za svou zemi. Místo toho se dočkali urážek, očerňování, věznění, vyhazovu z armády, degradací a podřadných zaměstnání. Přitom je mučili a týrali v lepším případě zbabělci, kteří válku přežili při usilovné práci pro Říši nebo v horším zrádci, kteří si vylepšovali kádrový profil s legitimací KSČ. Třeba takový Karol Pazúr, který byl členem Hlinkových gard a výstavní ukázkou kolaboranta, v padesátých letech s rudou knížkou v kapse předsedal svazu protifašistických bojovníků. Skuteční protinacističtí hrdinové však byli komunisty zavíráni do lágrů. Naši letci v RAF přinášeli velké oběti v boji za svobodu svého milovaného Československa, bohužel ale nemohli tušit, že nacistickou diktaturu vystřídá o několik let později ta komunistická.
Ale na závěr, abych nekončil smutně, vzpomínám opět na milé setkání v Červené Lhotě, kde na závěr takový improvizovaný kvintet ve složení já, Zdeněk Svěrák a tři váleční veteráni za doprovodu nástrojů vozembouch a harmonika zazpíval proslulý Valčík na rozloučenou. Naši milí hrdinové, za to, co jste pro nás udělali, vám patří velké díky a věčná sláva.
