Sovětský svaz nám v roce 1938 nechtěl přijít na pomoc a pak nás zradil

Výročí smutné Mnichovské dohody jsme si připomněli včera. Tehdejší chování Velké Británie a Francie bylo hanebné, ale je dobré se podívat i na bolševické Rusko, které nás později v roce 1939 totálně odepsalo.     

Na obranu Francie a Velké Británie lze říci, že tehdy v roce 1938 tam byli u moc lidé, kteří nechtěli válku s Německem za žádnou cenu, protože si byli vědomi hrůz prvního velkého válečného konfliktu. Ti měli navrch a za sebou i veřejné mínění obou zemí. Byly i výjimky jako Winston Churchill nebo Charles de Gaulle, kteří sice upozorňovali na nebezpečí, jež pro Evropu znamená Adolf Hitler, ale tehdy neměli moc významná postavení. První byl řadovým poslancem britského parlamentu, druhý v hodnosti plukovníka velel tankovému pluku francouzské armády. Tehdejší britský premiér Neville Chamberlain to řekl jasně: „Byť bychom sebevíce sympatizovali s malým národem, proti němuž stojí velký a mocný soused, nemůžeme se za žádných okolností zavázat, že kvůli němu přivedeme britskou říši do války.“

Bylo rozhodnuto, Československo bude obětováno, odstoupí pohraničí Německu, což je přijatelná cena za zachování míru v Evropě.               

O Sovětském svazu se dlouho tradovalo, že nám tehdy na pomoc přijít chtěl. Ovšem to je lež.  V příloze knihy Ladislava Feirabenda Beneš mezi Londýnem a Moskvou popisuje blízký spolupracovník T. G. Masaryka Ivan Herben, který strávil válku v nacistickém koncentráku, rozhovor s prezidentem Edvardem Benešem v červnu 1945 na Pražském hradě. Ten se tehdy tak mimořádně rozčílil, že musel jít do zahrady na čerstvý vzduch.

„Tam jsme se procházeli sami dva a prezident znovu a znovu opakoval, že má nyní diplomatické dokumenty o tom, že Sověty nás za Mnichova zradily stejně jako Daladier a Chamberlain a že vůbec neměly v úmyslu nám pomoci. Že jejich ochota byla předstíraná a byl to pouze obvyklý komunistický trik. „Já to dokážu. Já odhalím ten podvod sovětské diplomacie a našich komunistů,“ vykřikoval prezident s pěstmi zaťatými nad hlavou, jak jsem ho nikdy v životě předtím neviděl.“

Existují dokumenty Benešova slova potvrzující. Tak například Kreml v jedné depeši nabádá sovětského vyslance v Praze Sergeje Alexandrovského, aby československým zástupcům sice řekl, že Sovětský svaz je ochoten nám přijít na pomoc proti hitlerovskému Německu, ale aby se v žádném případě k ničemu konkrétnímu nezavazoval.

Stalin dobře věděl, že Rudá armáda se k nám nemá jak dostat, protože tehdejší Československo nemělo se SSSR přímé hranice a Polsko i Rumunsko nechtělo pustit ruské vojáky přes své území, čemuž se ovšem kvůli zločinnému charakteru sovětského režimu, nelze divit.

Pravdou je, že na přímou otázku prezidenta Beneše, jak konkrétně nám tedy Sovětský svaz pomůže, odpověděl vyslanec Alexandrovskij velmi mlhavě a neurčitě. To potvrzuje ve svých politických vzpomínkách i tehdejší významný politik a pozdější ministr ve vládách tzv. druhé republiky a válečné zahraniční londýnské Ladislav Feirabend.

A jak to s námi Rusové tehdy mysleli, dokazují i události v roce 1939. Ve své výborné knize Češi a Slováci ve 20. století o tom píše profesor Jan Rychlík.  Tehdejší sovětský lidový komisař (ministr) zahraničních věcí Max Litvinov už 23. března 1939 napsal Stalinovi, že SSSR de facto likvidaci Československa uznává, ale tehdejší čs. vyslanec Zdeněk Fierlinger zatím může zůstat v Moskvě. Fierlingerovi pak Litvinov osobně sdělil, že jeho zastupování Československa již nemá žádný praktický význam a sovětská vláda s ním nemůže jednat o žádných záležitostech.

Na podepsání sovětsko-německého paktu o neútočení pak SSSR uznal tzv. Slovenský štát a navázal s ním diplomatické styky. Šéf diplomatického protokolu Vladimír Barkov pak oznámil v prosinci téhož roku Fierlingerovi, že do konce roku musí čs. vyslanectví uzavřít a ukončit jakoukoliv činnost. V hlavním městě Sovětského svazu pak mohl tento náš diplomat a údajně také agent NKVD zůstat jen jako soukromá osoba. Sovětské Rusko tak dokázalo, jak to s námi ve skutečnosti myslelo. Hanebně!