Rusko procestoval tak, jak snad žádný jiný z Čechů a též mnozí Rusové. Říká, „Rus se snadno změní z dobrosrdečného člověka ve žlučovitého rusáka.“ Jeho knihu Cesta na konec světa a zpět 1 stojí za to přečíst.
Řeč je o cestovateli Feru – Hrabalu Krondakovi, který v Rusku strávil několik let a navštívil i tak odlehlé končiny, jako je například poloostrov Jamal na severozápadě Sibiře obklopený Severním ledovým oceánem. Svoje zážitky shrnul krátce a výstižně. „Na rozdíl od mnoha jiných jsem v Rusku strávil několik let, ve vlacích cestoval třetí třídou, a žil mezi obyčejnými lidmi. Takže vím o čem píši a mluvím.“
Fero Krondak pobýval i mezi sibiřským domorodým národem Něnců přímo na pastvinách, kde táboří ve stanech zvaných čumy. Jejich život se velmi podobá životu severoamerických indiánů. Obojí etnické skupiny koneckonců měli hodně podobný osud a mají společný mongoloidní původ. Něnci byli brutálně utiskováni ruskými dobyvateli a to i v komunistické éře. Ano, Něnci trpěli pod stalinistickými tyrany, kteří se snažili zlikvidovat jejich tradice a jejich styl života. Jistě, i američtí indiáni byli cílevědomě likvidováni bílými osadníky. Jenomže u těch se to ví, kdežto o vyhlazování sibiřských národů nemají mnozí Rusové ani ponětí, páč se jim tato skutečnost příliš nesděluje.
Je dobře, že Fero Krondak v knize připomíná v rámci svého putování i smutnou historii Ruska hlavně z komunistické éry a rovněž potvrzuje smutný fakt, že komunistické zločiny jsou v Putinově říši bagatelizovány a rudí masoví vrazi, jakým byl například šéf komunistické tajné policie zvané ČEKA Felix Dzeržinskij, naopak glorifikováni. Připomenuta je i Stalinova megalománie, když v mimořádně krutých sibiřských poměrech nechal budovat tzv. Transpolární železniční magistrálu. Při její stavbě zbytečně zemřely tisíce lidí, zůstala nedokončena a v současnosti se rozpadá.
Za zmínku stojí cestovatelův pobyt v městečku Labytnangi na severu Ruska , kde pobýval u kamaráda Serjoži, který jako elektrikář v místním komunálním podniku prý na zdejší poměry bere docela slušnou výplatu. Přesto však Serjoža žije v rozpadající se chatrči, která připomíná obydlí našich dělnických kolonií z počátku 20. století či příbytek v sociálně vyloučených lokalitách typu Chánov. A to tady v zimě padá teplota až k – 40 stupňům. Jenomže to, co je u nás vyloučená lokalita, je na mnoha místech Ruska standard a jako Sergej bydlí většina obyvatel Labytnangi a obecně hodně Rusů v celé zemi.
Nekrásnější pasáže knihy pak popisují Krondakův pobyt mezi domorodými Něnci. To jsou úžasní lidé žijící ve velmi prostých podmínkách jako lovci a pastevci na dálném severu v překrásné i když drsné přírodě severské tundry. V krátkém létě při patnácti stupních nad nulou se to dá vydržet, ale zas člověka ničí obrovská mračna komárů.
Poloostrov Jamal také nabízí pozoruhodné kontrasty. Na jednu stranu domorodí Něnci, na druhou rozsáhlá naleziště plynu. Typické pro Rusko pak je, že těžební technologie je zahraniční.
Cestovatelský mazák Krondak také na základě vlastních bohatých zkušeností popisuje ruskou povahu. Rus se podle něj snadno a rychle změní z dobrosrdečného člověka ve žlučovitého nenávistného rusáka. A stačí k tomu málo, poněvadž on považuje každý nesouhlas a každou kritiku za útok na svoji osobu. S Rusy se podle něj nedá seriózně spolupracovat a jsou ve své většině prolhaní, nedůvěryhodní a nespolehliví. S tím souhlasím, ale musím konstatovat, že pro všechny Rusy to fakt neplatí, jsou mezi nimi také dobří lidé a někteří z nich patří mezi mé přátele.
Pro Rusko jsou také typické nesmyslné zákazy a obrovská byrokracie. Krondak v knize uvádí, že zhruba desetinu Ruska tvoří zvláštní zóny, kam se dá dostat jen na zvláštní povolení, jejichž vyřízení trvá poměrně dlouho. Já jenom dodávám, že při svých dřívějších cestách na severu Ruska jsme s naší výpravou zastavili u mostu přes Bělomořský kanál. Průvodce nás upozornil, že fotografovat můžeme z mostu jenom na pravou stranu, protože na levou je to zakázáno. Nikdy jsem nepochopil proč. Tvrzení o široké ruské duši, nebo o tom, že Rusko je standardní evropskou zemí jsou podle Krondaka pouhé báchorky.
Kniha cestovatele Krondaka je vynikající a stojí za to si ji přečíst, protože pravdivě popisuje skutečnost, i když pro někoho možná nepříjemnou. Vytkl bych ji jediné. Podle mého vkusu jsou v ní některé pasáže zbytečně dlouhé a nezáživné, například ta, kde popisuje geologické složení poloostrova Jamal. To však nesnižuje celkovou výbornou kvalitu publikace. V brzké domě by měly vyjít její další dvě pokračování a jsem zvědav, jestli budou také tak výborné.
Přebal knihy zveřejněn se souhlasem autora pro účely tohoto blogu.
Cesta na konec světa a zpět 1
Potulky arktickou tundrou, sibiřskou tajgou a kavkazskými horami
F. R. Hrabal-Krondak
Nakladatelství CAD Press
Bratislava 2021,
Hodnocení: 90%
