Jsou to silná provokativní slova, ale vzhledem k tomu, že zazněla z povolaných úst, můžeme jim věřit. Němka Margarete-Buber Neumannová totiž na své kůži zažila bolševický gulag i nacistický koncentrák. Její příběh je důkazem toho, že netvor Josef Stalin myslel spojenectví se svým zločineckým druhem Adolfem Hitlerem vážně. Na druhé straně ale sovětský bolševický vůdce přezdívaný též v dávných lupičských dobách Koba dokázal něco co jistě nechtěl, vyléčil z rudých ideálů mnoho lidí.
Vzpomínky bývalé německé komunistky, které pod názvem Zajatkyní Stalina a Hitlera s podtitulem Svět v temnotě vydalo nedávno brněnské nakladatelství Barrister&Principal mají snad jednu jedinou chybu, v českém překladu vyšly příliš pozdě.
Greta Neumannová utekla do vysněného Sovětského svazu se svým mužem významným německým komunistickým funkcionářem Heinzem Neumannem v roce 1933 poté, co se v Německu dostali k moci nacisté. Místo toužebně očekávaného ráje je však čekal šok. Gretina manžela zatklo na jaře 1937 NKVD čili gestapo v sovětském provedení a na podzim téhož roku jej bolševici ve vykonstruovaném procesu odsoudili k trestu smrti a popravili. Paní Neumannová přišla na řadu na jaře v roce 1938, kdy ji zatkli a komunistická justice zcela bezdůvodně poslala na pět let do pracovního tábory, z nichž si dva roky odseděla v lágru v Karagandě.
V roce 1940 pak Stalin vydal Hitlerovi asi pět set Němců, převážně komunistů vězněných v gulazích. Nemůže být přesvědčivějšího důkazu, že sovětský vůdce to myslel se spojenectvím s nacistickým Německem vážně. On obětoval lidi, kteří věřili socialistické myšlence a v dobré víře hledali v Sovětském svazu záchranu, jenomže netušili, že jednomu zlu sice unikli, ale druhému se poddali dobrovolně a to s nimi ještě navíc naložilo takto hanebně.
Němci si převzali své občany na mostě v Brestu Litevském a většinou se zachovali velkoryse. Pochopili, že tito lidé jsou z komunistických snů nadosmrti vyléčeni (v drtivé většině oprávněně) a tak je poslali domů, s tím, že se jednou týdně musí hlásit na gestapu. To štěstí, ale bohužel jako vdova po komunistickém činiteli neměla paní Neumannová, která skončila v koncentračním táboře Ravensbrück.
A tam zažila další šok, všude mezi bloky bylo čisto, uklizeno a ve vězeňských barácích byly dokonce evropské splachovací záchody. Jejím prvním jídlem byl oběd a k němu sladká kaše s ovocem. Vězněné ženy pak ještě dostaly velký porci bílého chleba, kus salámu, asi pětadvacet gramů margarínu a lžíci sádla. V špinavém sovětském gulagu si o něčem takovém mohla nechat jen snít. Samozřejmě tohle bylo ještě na začátku války a později se i situace v Ravensbrücku zhoršovala. Navíc i tady byly vězenkyně terčem brutálních útoků surových dozorců, docházelo k masovému vyhlazování lidí, takže o procházku růžovým sadem samozřejmě nešlo.
Greta Neumannová také v knize pěkně popisuje přátelství s Češkou Milenou Jesenskou, přítelkyní Franze Kafky, která byla rovněž vězněna v Ravensbrücku.
S kým však nedokázala vyjít, to byly její komunistické spoluvězeňkyně. Ty ji nenáviděly, protože byla podle nich zrádkyně socialismu a trockistka. Tyto soudružky také svým chováním dokazovaly, že nacisté a komunisté toho mají hodně společného. Komunistky často patřily k táborovým kápům a mnohé z nich mlátily vězenkyně stejně krutě jako nacističtí dozorci.
Závěrečný verdikt Neumannové je proto jasný, mezi komunistickými gulagy a nacistickými koncentráky není prakticky žádný rozdíl!
Ona sama válku přežila, z komunistických myšlenek byla nadosmrti vyléčena, a do konce života v roce 1989 žila v západoněmeckém Frankfurtu nad Mohanem. Celou tu dobu veřejně odhalovala skutečnou pravdu o Sovětském svazu, že socialistický režim tamních bolševiků není žádným rájem na zemi, ale ve skutečnosti je to ztělesnění teroru a zla. Jakákoli moje slova jsou však zbytečná, doporučuji proto všem si tuto výbornou knihu přečíst.
