Sotva vzniklé Československo mělo před devadesáti lety namále. Komunisté, kteří tehdy vystupovali jako levice Československé sociálně demokratické strany dělnické, vyhlásili 10. prosince 1920 generální stávku s cílem násilně převzít moc v zemi. Vyvrcholil tak dvouletý boj o to, zda mladá republika zůstane svobodným demokratickým státem nebo se změní v bolševickou diktaturu.
Historie se opaku aneb jsou to paradoxy. Ve středu skončila fiaskem stávka státních zaměstanců a dnes si připomínáme výročí v genrální stávky v podstatě se stejnou výrazně menšinovou účastí (stávkovalo tehdy asi 162 tisíc zaměstanců), ovšem státní moc tehdy musela čelit na některých místech pokusu o ozbrojený státní převrat. Demokraté se však nedali a nakonec na hlavu porazili rudou a často rabující lůzu.
Zpočátku to vypadalo hodně zle. Na některých místech dělnictvo poštvané rudými agitátory zastavilo práci, násilím obsazovalo továrny, úřady, nádraží, zabavovalo ozbrojeným složkám zbraně, vyhlašovalo socialistickou republiku a někde dokonce nařídili rudí vzbouřenci odvody do rudých gard. Nejdramatičtěji se situace vyvinula na Kladensku, Ostravsku, Hodonínsku a zvláště v Oslavanech na Brněnsku, kde stávkující obsadili elektrárnu, odzbrojili vojenský oddíl, a přerušili dodávku elektřiny do Brna.
V některých případech se však revolucionáři chovali jako obyčejní lapkové. Jak tehdy napsal časopis agrární strany Republikán, tak na Českobudějovicku: „Poštvaná lůza vydrancovala a rozkradla zásoby obilí a mouky v jednom zdejším mlýně.“
Stávka nakonec neuspěla, i když komunisté používali k dosažení svých cílů lží, nesmyslných slibů, a bezohledných drastických metod. Tak jejich emisaři z Prahy burcovali dělníky v Ostravě, proč už nejste ve stávce, v celé Praze stojí fabriky, a ti z Ostravy v Praze tvrdili totéž v opačném gardu. Dále rudí agitátoři vykládali lidem, že Masaryk je s nimi (nebyla to vůbec pravda) a do tří dnů prý bude vyhlášena republika rad (socialistická).
Dokonce neváhali vyhrožovat dělníkům, jejichž práva údajně chránili, že ti, kdo nepůjdou do stávky, budou vyhozeni z práce! Sociálnědemokratický časopis Hlas lidu 18.prosince 1920 uvedl, že v některých okresech bylo více než 50% dělníků donuceno ke stávce terorem komunistů!
Slibovali stávkujícím, že ovládnou velkostatky, fabriky a platy se pracovníkům zvýší o třicet procent. Nic z toho se samozřejmě nestalo, naopak mnozí lidé přišli o práci a výsledkem byla bída jejich rodin. V Kladně se dokonce manželky stávkujících a propuštěných pustily do organizátorů stávek, ať je tedy nyní pomohou existenčně zajistit, když jim muže připravili o práci. V celé zemi přišli účastníci protestů o více než 14 milionů korun na platech.
Nakonec toto nezodpovědné dobrodružství razantně potlačila tehdejší úřednická vláda premiéra Jana Černého masovým nasazením armády, policie a četnictva, za což ji patří velký dík. To pomohlo, protože jakmile bolševici pocítili energický zákrok vládních sil, tak se většinou okamžitě vzdali a bylo po stávce. Celkem bylo zatčeno více než tři tisíce stávkujících a třináct z nich bylo zabito při střetech s vládními ozbrojenými složkami. Ovšem v Oslavanech, v Mostě a dalších místech vojsko jenom v sebeobraně opětovalo předchozí palbu vzbouřenců do svých řad. Na některých místech se také z bolševických hrdinů stali po vládním zásahu doslova přes noc obyčejní zbabělci, a tak například na Kladně jediný četník zatknul naráz pět vůdců vzpoury.
Komunistům tak nezbylo nic jiného než se pokusit s vyjednávat se státní mocí, ovšem jak předseda vlády Černý, tak prezident Masaryk jim dali rozhodně najevo, že se s nimi nehodlají bavit a zákon a pořádek budou obnoveny všemi prostředky.
Stávka byla odvolána v Praze už 12. prosince a ve zbytku republiky pak o čtyři dny později. Do práce se pustily soudy, které několik set lidí poslaly do vězení řádově na měsíce. Nejtvrdší trest dostal jeden z vůdců vzpoury Antonín Zápotocký a to 18 měsíců těžkého žaláře. Všichni odsouzení pak byli propuštěni nejpozději v lednu 1922 po Masarykově prezidentské amnestii.
Za pokus o ozbrojený státní převrat to byly více než směšné tresty. Je dobré si připomenout, že když se v padesátých letech stal komunista Zápotocký tzv. druhým „dělnickým“ prezidentem, tak se za daleko menší delikty dávaly desítky let krutého žaláře a ten kdo by se pokusil svrhnout vládu, by skončil na šibenici.
Celkem úsměvnou scénu popsal ve své knize Budování státu novinář Ferdinand Peroutka. Vůdce komunistů Bohumír Šmeral si tehdy na tribuně Národního shromáždění obrazně rozhrnoval šat na prsou, a pateticky volal, že chce být rovněž zatčen jako velezrádce. Byla to však jen divadelní odvaha, protože Šmeral si dával pozor, aby neporušil zákony a navíc ho chránila poslanecká imunita. Před svými poslaneckými kolegy se dokonce podřekl, že kdyby měl být souzen, tak uteče do sovětského Ruska. Lidovecký časopis Hlas lidu jej proto právem označil za zbabělce.
V prosinci roku 1920 v Československu zvítězila svoboda nad tyranií a tak jsme naštěstí na následujících dvacet let zůstali ušetřeni politických procesů, vykonstruovaných rozsudků smrti, gulagů a dalších typických znaků komunistického režimu.
