Lepší Brixen než justiční vražda

O tom, že Milada Horáková byla obětí komunistického zločinu na základě vykonstruovaného procesu, není sporu. Tak mě napadlo srovnat její osud s českým vlastencem a spisovatelem Karlem Havlíčkem Borovským.

Komunistické Československo vychází ve srovnání s bachovským absolutismem Habsburské monarchie hodně špatně, jako daleko horší režim. Obě osobnosti dělí od sebe zhruba 100 let. Politička Milada Horáková byla popravena před 70 lety v roce 1950, Karel Havlíček Borovský zemřel v roce 1856 v pouhých 34 letech na tuberkulózu. Oba se postavili nenásilnými prostředky proti panujícím režimům, Milada Horáková proti komunistům, Karel Havlíček proti tehdejšímu Rakousku. Zde však už podobnost končí.

Pravdou je, že členka Národně socialistické strany Milada Horáková byla silně levicově orientována a po roce 1945 prosazovala rozsáhlé znárodnění. Ovšem to, že se měla aktivně podílet na svržení Mariánského sloupu v listopadu 1918 v Praze nelze hodnověrně doložit. S největší pravděpodobností se jedná o pomluvu, kterou o ní začali šířit komunisté. Pravdou však je, že po únoru 1948 byla zatčena, s pomocí mučení donucena k vylhanému přiznání, ve vykonstruovaném procesu odsouzena k trestu smrti, a 27. června 1950 popravena, když na šibenici umírala v trýznivých bolestech 15 minut. Tento proces už nesl sovětské rukopisy.

Karel Havlíček Borovský byl rovněž nepohodlný vládnoucímu režimu v tehdejším Rakousku a velmi ostře ve svých novinách a časopisech kritizoval bachovský absolutismus. Je pravdou, že tiskoviny mu vládní moc zastavila, ovšem jeho soudní procesy byly spravedlivé. On se na rozdíl od Milady Horákové mohl svobodně hájit a dvakrát si vyslechl osvobozující rozsudek. Rakouská vláda se neodhodlala zasahovat do nezávislosti justice, vymyslela jiné řešení a tak byl Havlíček v prosinci 1851 deportován do tyrolského Brixenu. To bylo samozřejmě špatně, český novinář byl proti své vůli odvlečen do cizího prostředí, kde musel nedobrovolně pobývat tři roky. Nicméně mohl se volně pohybovat po celém brixenském okresu, v procházkách po horách mu nikdo nebránil, měl solidní bydlení, dostával slušnou apanáž, respektive plat vyššího státního úředníka, a nouzí rozhodně netrpěl.

Samozřejmě i v padesátých letech 19. století byli v Rakousku političtí vězni, ale ti měli lepší postavení než obyčejní kriminálníci. Mohli se v některých případech volně pohybovat po věznici nebo si zajistit kvalitnější mimovězeňskou stravu. O něčem takovém se politickým věnům v rudém Československu, kteří byli žalářovaní v koncentračních táborech typu Jáchymov nebo Bytíz, mohlo jenom zdát.

Fakta hovoří jasně, Rakousko bylo ve své absolutistické éře, kdy jeho režim skutečně nebyl ideální a lidé byli za své názory perzekvováni, pořád lepším místem k životu než komunistické Československo, které se stalo jedním velkým zadrátovaným lágrem a jež velmi krutě šibenicemi a mnohaletými pobyty za mřížemi trestalo své oponenty. Nehledě k tomu, že Habsburská monarchie se po rakouskou-uherském vyrovnání v roce 1867 především ve své předlitavské části stala v podstatě demokratickou zemí s voleným parlamentem, zajišťujícím pro své obyvatele základní lidská práva včetně poměrné rozsáhlé tiskové svobody a za názory, které dříve sdílel Karel Havlíček, nikoho netrestala.