Komunisté byli nejhoršími kolaboranty s nacisty

Šéf KSČM Vojtěch Filip, o kterém se mluví jako o agentu StB Falmerovi prohlásil o katolické církvi, že vždy stála proti českému národu. Samozřejmě lhal jako téměř vždy a navíc by si soudruzi měli zamést před vlastním prahem.

Řeč vrchního komunisty zazněla v Poslanecké sněmovně v rámci projednávání protiprávního nesmyslu zvaného zdanění církevních restitucí. Nebylo však v českém národě horších kolaborantů s nacisty, než byli komunisté.     

Ti se již v roce 1931 vytasili s proněmeckou kartou. Na 6. sjezdu KSČ tehdejší komunistický poslanec a pozdější ministr informací Václav Kopecký pronesl tuto i z hlediska tehdy platných zákonů vlastizrádnou řeč. „My čeští komunisté prohlašujeme, že budeme hájit a prosazovat právo na sebeurčení až do odtržení od českého imperialismu pro utlačované části německého národa“…. Čili Sudety měly být pod KSČ předány Německa.

Ovšem vrcholný pronacistická chvíle českého rudého bratrstva nastala po podepsání známého paktu Molotov – Ribbentrop v srpnu 1939. Naši soudruzi totiž permanentně zrazovali český národ a dělali, to co jim nařídila Moskva.  Nyní tedy hitlerovské Německo bylo kamarád a tak se tomu museli přizpůsobit.  

Rok a devět měsíců po nacistické okupaci vydal ilegální ÚV KSČ v prosinci usnesení, které bylo vrcholem pronacistické kolaborace. „Sovětsko-německé přátelské vztahy představují úhelný kámen mezinárodní situace, o nějž se již roztříštily imperialistické a protisovětské plány anglo-francouzského bloku a o nějž se nyní rozbíjejí zločinné záměry Spojených států amerických….SSSR na podkladě své mírové politiky získává stále větší sympatie u všech národů, zejména též u pracujícího lidu velikého národa německého.“ Další části textu jsou rovněž ukázkové. Tak se lidé mimo jiné dozvědí, že Beneš se s českou měšťáckou emigrací postavil do služeb anglického imperialismu. A také by prý Češi neměli na Západě bojovat proti německým dělníkům ve vojenských uniformách.

Bohužel toho se chytli i někteří komunisté ve Velké Británii. Jejich odporné jednání popisuje ve svých pamětech významný agrární politik Ladislav Feierabend, který se do nich velmi tvrdě opřel. Ti podle něj v roce 1940, kdy nacisté popravovali a mučili české lidi, deportovali vlastence do koncentráků a zavřeli vysoké školy, agitovali proti vstupu do československé vojenské jednotky ve Velké Británii, která měla bojovat se státy Osy. Naštěstí drtivá většina českých a slovenských vojáků, včetně skutečných hrdinů jakými byli Jozef Gabčík a Jan Kubiš, se proti nim rázně postavila a agitátoři skončili v internaci.

Toto je příklad nejhorší možné kolaborace české instituce (kromě těch legálních protektorátních) s nacisty. Nikdo jiný, skauti, sokolové, orlové, lidovci, národní socialisté   atd.,, takto německé okupanty nepodpořil. Samozřejmě i mezi nimi se našli lidé spolupracující s nacisty a udavači, ale takto cynicky, protinárodně a zrádcovsky se zachovali jenom komunisté.      

Ono to však nebylo zase až tak překvapivé, protože úzká spolupráce komunistů a nacistů nebyla žádnou novinkou a stala se normální v Německu ještě před uchopením moci nacisty. Vyznavači Hitlera a Stalina totiž spolupracovali při stávkách už dříve a také při plebiscitu v Prusku v roce 1931. Ostatně to veřejně prohlásil komunistický poslanec v saském zemském sněmu Kurt Alfred Sindermann, který uvedl, že bolševismus a nacismus mají společný cíl: zničení kapitalismu.

Krátce před volbami do Říšského sněmu v listopadu 1932, však v Berlíně společně zorganizovaly stávku v dopravním podniku komunistické i nacistické odbory. Četné davy přívrženců i členů obou stran pak společně v ulicích Berlína zaútočily na řidiče, kteří vyjeli s tramvajemi do města a útočili i na policisty, kteří se je snažili ochránit. O společném postupu se tehdy domluvili předsedové berlínských organizací obou partají Walter Ulbricht (pozdější nejvyšší komunistický vůdce NDR a stoupenec okupace Československa vojsky Varšavského paktu v roce 1968) a Joseph Goebbels, který pak v Hitlerově kabinetu zastával funkci ministra propagandy.