Komunistická strana Československa permanentně zrazovala svoji zemi. Plnila příkazy soudruhů z Moskvy a neváhala rovněž otevřeně podporovat zájmy hitlerovského Německa.
Již v roce 1931 se komunisté vytasili s proněmeckou kartou. Na 6. sjezdu KSČ tehdejší komunistický poslanec a pozdější ministr informací Václav Kopecký pronesl tuto i z hlediska tehdy platných zákonů vlastizrádnou řeč. „My čeští komunisté prohlašujeme, že budeme hájit a prosazovat právo na sebeurčení až do odtržení od českého imperialismu pro utlačované části německého národa“.... Čili Sudety měly být dokonce ještě před nástupem nacistů k moci podle představ rudých předány Německu.
Později v roce 1938 zase došly jiné pokyny od Stalina z Kremlu a tak se Gottwald a jeho soudruzi přihlásili k obraně čs. republiky a proti Mnichovské dohodě. Jenomže za rok už zase všechno bylo jinak. Sovětský Svaz podepsal s Německem v srpnu 1939 tzv. Smlouvu o neútočení a našimi nepřáteli se stali imperialisté, tedy Velká Británie a Francie. Proti německým nacistům na Stalinův rozkaz nesměli ani českoslovenští komunisté hlásat cokoliv špatného. Naopak, když už tak psát o Hitlerovi a jeho bandě pozitivně.
Korunu kolaboraci s nacisty nasadilo ilegální Rudé Právo v roce 1940, když psalo, že by Čechoslováci v západních armádách neměli bojovat proti německým dělníkům ve vojenských uniformách. To všechno v době, kdy Velká Británie bojovala s Německem o holou existenci. K tomu se přidali i naši komunisté ve Velké Británii. Jejich odporné jednání popisuje ve svých pamětech významný agrární politik Ladislav Feierabend. Rudí neboli hvězdáři, jak jim naši slušní vojáci pohrdlivě říkali, podle něj v roce 1940, kdy nacisté popravovali a mučili české lidi, deportovali vlastence do koncentráků a zavřeli vysoké školy, agitovali proti vstupu do československé vojenské jednotky ve Velké Británii, která měla bojovat se státy Osy. Naštěstí se drtivá většina českých a slovenských vojáků, včetně skutečných hrdinů jakými byli Jozef Gabčík a Jan Kubiš, proti těmto škůdcům a vlastizrádcům rázně postavila a agitátoři skončili v internaci.
Jasně, v roce 1941, kdy Německo napadlo SSSR, opět došlo ke komunistickému veletoči o 180 stupňů a nacisté se stali úhlavními nepřáteli. Je rovněž pravdou někteří komunisté zahynuli v protinacistickém odboji. To však nic nemění na komunistické vlastizradě a kolaboraci s nacisty, za kterou by se soudruzi měli českému národu omluvit.
A ani nepřekvapuje, že současná KSČM se ke svým vzorům z KSČ pořád hlásí.
