Karel a František Schwarzenbergové – hrdinové květnového povstání

Náš národ by si měl vážit lidí, kteří se statečně postavili na odpor hitlerovským okupantům. K ním patřili i představitelé významného českého šlechtického rodu, kteří byli aktivními členy protinacistického odboje

Karel VI. Schwarzenberg (otec současného Karla Schwarzenberga) a jeho o dva roky mladší bratr František z orlické větve rodu se v době, kdy české země obsadilo nacistické Německo, chovali jako stateční lidé a odvážně čelili okupantům.

Již před Mnichovem předložil kníže Karel Schwarzenberg prezidentu Edvardu Benešovi „Prohlášení příslušníků historické šlechty“ (autorem byl jako právník jeho mladší bratr František). V něm členové deseti šlechtických rodů požadovali, aby se Československá republika nevzdala svých pohraničních oblastí a neustupovala brutálnímu nacistickému nátlaku.

To později nezůstalo bez následků a říšský protektor Reinhard Heydrich uvalil v květnu 1942 na majetky všech šlechticů, kteří dotyčný text podepsali, nucenou správu. Schwarzenbergové tak museli opustit své hlavní sídlo zámek Orlík a k pobytu jim byl vyhrazen jejich další zámek v městečku Čimelice.

Velmi aktivním odbojářem byl František Schwarzenberg. Ten již od počátku války zajišťoval zprávy pro zahraniční vysílání čs. rozhlasu v Londýně, které také rozšiřoval. Dále pomáhal lidem v odchodu za hranice, vyvíjel velké úsilí na záchranu Židů, varoval ohrožené lidi a přispíval penězi na obživu rodinám, jejíž členové byli zatčeni nebo popraveni kvůli protinacistickému odboji. Občas se mu také povedlo zajistit zmizení některých důležitých spisů gestapa a zabránit tak zatčení ohrožených odbojářů.

Na konci II. světové války založil Karel Schwarzenberg v Čimelicích spolu s několika dalšími místními obyvateli ilegální národní výbor a stal se jeho předsedou. V květnu pětačtyřicátého roku Karel VI. jako nadporučík v záloze velel protinacistickému povstání v Čimelicích. Se svými lidmi odzbrojil a zajal posádku německého obrněného vlaku na čimelickém nádraží. Mezi místními se traduje historka, že někdo z horlivých Čechů zbil jednoho německého zajatce. Kníže pak dorazil na místo v sedle na bělouši v důstojnické uniformě a důrazně dal najevo, že váleční zajatci se nemlátí. „A kdo by tomu nechtěl rozumět, tomu dám osobně přes hubu,“ vzkázal svým bojovníkům. Povstání velel až do doby, kdy havaroval na motorce a musel být s těžký zraněním převezen do písecké nemocnice.

Po válce prezident republiky Edvard Beneš vyznamenal Karla Schwarzenberga za jeho statečnost v boji proti nacismu vysokým vojenským vyznamenáním - Československým válečným křížem.

Pozadu nezůstal ani František Schwarzenberg, který se v uniformě poručíka československé armády zapojil do květnového pražského povstání a bojoval na barikádách. V biografii Český šlechtic-František Schwarzenberg, kterou napsal spisovatel Vladimír Škutina, vzpomíná, že se jednou na krátkou dobu ukryl do sklepa jednoho z domů na Starém Městě, v němž měl jistý člověk zásobu vína, a kde narazil na spisovatele Jana Drdu. Zatímco Schwarzenberg se vrátil do boje, pozdější významný komunista Drda zůstal až do konce povstání schovaný u vína, po celou dobu se udržoval v alkoholickém opojení, aby po válce napsal svoji Němou barikádu.

Mladší z bratrů Schwarzenbergů také 8. května převzal kapitulaci německé posádky na pražském Wilsonově (nyní hlavní) nádraží. Původně se mu tam jít nechtělo, protože velitel jednotky Wehrmachtu - major, se chtěl vzdát pouze srovnatelnému protějšku, kdežto poručík je hodnost o několik stupňů nižší. František Schwarzenberg proto namítal, že se mu se stejně nevzdá a navíc on železnici vůbec nerozumí. Nakonec ho přemluvil člen České národní rady sociální demokrat Josef Kotrlý. „Půjdeš tam Franto, řekneš mu, že jsi princ Franz von zu Schwarzenberg a uvidíš jak se přetrhne. Nádraží pak předáš železničářům,“ poradil Františkovi a nakonec to tak přesně dopadlo.

Tuto pravdu je třeba si připomínat už kvůli tomu, že proti dřívějšímu socialistickému přepisování historie ve skutečnosti hráli komunisté v květnovém povstání v roce 1945 jen druhořadou úlohu a jejich odboj nedosahoval významu toho nekomunistického.