Včera jsme se u nás v Budějcích v Masných krámech dívali na olympiádu v Riu, respektive na zápas amerických a ruských volejbalistů o bronz. Všichni fandili Amíkům. "Rusáci" přece nesmí jednadvacátého srpna vyhrát.
Zpočátku to vypadalo špatně. Američané prohrávali už dva nula na sety a zdálo se být rozhodnuto. Jenomže prokázali obrovskou bojovnost a vůli po vítězství. A já se rozhodl, že nasadím svoji nejsilnější zbraň dvojité Jamesony s ledem a podpořím tak americkou snahu o obrat. Tak jsem dal první rundu a Američané snížili na dva jedna, při druhé pak vyrovnali a pak přišel rozhodující pátý set. Nemám ve zvyku si dávat tři takové rundy, nicméně včera jsem udělal výjimku, dal si třetího dvojpanáka, a Američané po boji zvítězili 3:2. Měl jsem velikou radost. Jak personál, tak hosté fandili týmu pruhů a hvězd, a opakovaně se ukázalo, že rusofilství je realitou pouze u několika jedinců a nemá širší podporu ve veřejnosti.
Já tedy fandil především pozitivně Američanům, ale kolegové spoludiváci u dobrého budvarského kroužku měli občas i drsnější narážky typu „nesympatické hnusné ruské ksichty, rusáčtí šmejdi“ nebo na ruského trenéra, „odpudivé tlusté prase“ apod. Ale kamarád Béďa to řekl krásně. „Jednadvacátého srpna Rusáci nesmí vyhrát v žádném případě“. Některé narážky na ruské volejbalisty se i mně zdáli poněkud za hranou. Jenomže si říkám, že Rusové si za to mohou sami. Jejich snaha vyhrávat za každou cenu včetně podvodů, což státem řízený doping v této zemi jasně dokazuje, normální slušné lidi odpuzuje.
A já jsem rád, že mohutným nasazením Jamesonů jsem pomohl Američanům vyhrát nad Rusy a 21. srpna mě to potěšilo dvojnásob.
