Byl to velký poprask, když ministryně spravedlnosti Helena Válková prohlásila, že Češi za nacistické okupace zas na tom nebyli tak špatně. Nechci nikomu automaticky podsouvat zlou vůli a zlehčovat oběti nacismu, na druhé straně je pravdou, že ve srovnání s Poláky, Rusy nebo Bělorusy se Češi měli za protektorátu daleko lépe. Nebyly jenom represe, nacisté totiž postupovali vůči Čechům osvědčenou taktikou cukru a biče. V něčem byla také komunistická diktatura horší než nacistická.
Nic není černobílé a na jednu misku pomyslné váhy s názvem Protektorát Čechy a Morava můžeme dát hrdinské činy protinacistického odboje. To se týká třeba masových demonstrací 28. října 1939, kdy do ulic Prahy a dalších českých měst vyrazilo více než sto tisíc lidí, kteří na protest proti nacistické okupaci slavili výročí vzniku nezávislého Československa. Německá policie odpor tvrdě potlačila, v Praze střílela do davů a zabila dva demonstranty, medika Jana Opletala a dělníka Václava Sedláčka. Uznání si zaslouží i odbojové skupiny, z nich zvláště tzv. Tři králové, tedy podplukovník Josef Balabán, podplukovník Josef mašín a štábní kapitán Václav Morávek nacistům pořádně zatápěli. Vyznamenal se i mladý Jan Smudek z Domažlic, který v červnu 1940 neozbrojený v bezvýchodné situaci lstí vylákal šéfa klatovského gestapa na půdu domu, kde měl schovanou pistoli, postřelil ho, uprchl a po dramatickém útěku se dostal až do Velké Británie, kde vstoupil do čs. zahraniční armády.
Samozřejmě nemůžeme zapomínat ani na akci parašutistů vyslaných z Londýna, kteří zabili říšského protektora a jednoho z vrcholných nacistů Reinharda Heydricha. To byla vůbec nejúspěšnější akce čs. protinacistického odboje, i když tento čin provedli vojáci vyslaní z Anglie, nikoliv domácí. Následné brutální represe včetně vypálení Lidic přinesly Čechům v zahraničí velké uznání.
A teď ta druhá miska vah. Až do úspěšného atentátu na Heydricha si čeští politici v Londýně i v Moskvě často vyslechli, že zatímco jiní válčí s Hitlerem a jeho spojenci, tak v Protektorátu Čechy a Morava je klid a čeští dělníci pilně pracují ve zbrojovkách na zbraních pro Třetí říši.
Šéf československých zpravodajců v Londýně generál František Moravec mnohokrát zuřil, když dostával z domova zprávy o odbojových akcích, typu bojkot protektorátního tisku apod. To bylo pro něj málo, chtěl daleko razantnější odpor a česká pasivita mu vadila.
Pravdou rovněž je, že Němci v protektorátu zvolili osvědčenou taktiku cukru a biče. Dokonale to předvedl Heydrich na podzim jednačtyřicáté roku, když na jednu stranu nechal po svém příchodu do Prahy vyhlásit stanné právo a zatknout předsedu protektorátní vlády generála Aloise Eliáše spolu s dalšími odbojáři, ale na druhou stranu zvýšil potravinové příděly pro těžce pracující. Za nacistické okupace byly v českých zemích značně rozšířeny závodní jídelny a ti, co trhali pracovní rekordy, dostávali příděly jídla, kořalek a cigaret navíc. Dělníci tehdy také začali jezdit na závodní rekreace do zotavoven například v Luhačovicích. Ještě o Vánocích roku 1944 nastoupili zaměstnanci jedné kolínské fabriky na dobrovolnou pracovní směnu za hlt kořalky a příděl cigaret navíc.
Zajímavý byl také zážitek jednoho odbojáře vyslýchaného na gestapu, když před něj vyslýchající gestapák hodil na stůl velký štos dopisů se slovy, „to jsou udání od Čechů na Čechy, ale já je mám zatím schované v šupleti.“ V protektorátním tisku se dokonce objevila výzva, aby lidé nehlásili Gestapu každou hloupost, protože to jeho příslušníky zbytečně zatěžuje.
Režisér Otakar Vávra kdysi v rozhovoru pro Deníky Bohemia uvedl, že za války natočil devět filmů. Ano, až téměř dokonce války fungovala za protektorátu česká divadla, hrála kina a lidé se bavili v restauracích, barech atd. Zakázány byly pouze taneční zábavy, protože vojáci Říše umírali na frontách a neslušelo se tedy, aby se Češi bavili na tancovačkách.
Za zmínku stojí i údiv jednoho Poláka, který v roce 1944 přijel do Prahy a divil se tomu, že Češi mohou sedět v tramvajích vedle Němců a dokonce je nemusí ani pouštět sednout.
Kdysi jsem ještě jako redaktor MF DNES v Říčanech u Prahy navštívil starého pána, který byl za války totálně nasazený v Německu a řekl, že samozřejmě tam dobrovolně nebyl, nicméně proti Polákům na to byli Češi daleko líp. „My jsme mohli po práci chodit ven z tábora, do hospody, do kina všude, Poláci nikoliv. Z domova nám chodily bez omezení balíky s jídlem a my jsme si proto na hlad nestěžovali. Akorát chleba mohlo být víc. Poláci nic takového dovoleno neměli a jedli třeba i plesnivé buchty, které my jsme vyhodili. Ti na tom byli opravdu špatně a měli hlad,“ řekl.
Pravdou je, že v Protektorátu Čechy a Morava by asi nikdo z nás žít nechtěl. Lidem hrozily nacistické represe, ale rovněž je pravdou, že ten, kdo se nezapletl do odboje, a takových byla většina, přežíval. A když ještě dobře pracoval, dostával větší příděly potravin. Nacistický útlak za války byl jistě pro Čechy daleko krutější než období normalizace, nicméně blížil se komunistickým represím v padesátých letech. Dokonce mohl být i mírnější. Gestapáci mučili vyslýchané a mlátili je hlava, rudí estébáci také. Ale když nacisté zjistili, že vyslýchaný je nevinný, tak mu dali pokoj. Ne tak komunisté! Pod vedením sovětských poradců se jejich oběti musely přiznat ke „zločinům“ za každou cenu, protože protistátní spiknutí přece existuje.
Slova paní ministryně Válkové by tak mohla posloužit především ke kritickému a objektivnímu zhodnocení neblahé části naší historie. Bez hysterie! Myslím si, že tu vyvolávají hlavně typy lidí, kteří za války v horším případě horlivě kolaborovali, v lepším drželi ústa a krok. A svoje vroucí české vlastenectví pak najednou objevili 10. května 1945, kdy se ze zbabělců stali „hrdinové“.
