Rozhodla jsem se usmívat jak blb. Zkuste to také!

Rozhodla jsem se provést pokus. V čem? Jednoduše jsem měla blbou náladu a jak se tak říká, den na dvě věci. Podívala jsem se po spolucestujících v MHD a viděla jsem ty zamračené nebo zamyšlené tváře, bylo jasné, že oni také nemají zrovna den jako ze žurnálu! A zde se zrodil můj šílený nápad. Dala jsem pusu do nepřirozené polohy tak, aby mi směřovaly koutky úst směrem nahoru. Pro lidi, kteří jako já mají při uvolněném výrazu koutky svěšené chápou, jak je tato poloha dlouhodobě nepohodlná.

Nicméně můj rozkaz zněl jasně. Smát se jak měsíček na všechno a všechny a nepřipustit si špatnou náladu. A co víc, šířit tu dobrou náladu dál. Jenže výsledek se mi nezdál moc obstojný a snad i kontraproduktivní. Nejen že si člověk připadá jak trotl, ale začala jsem chytat do tváří křeče. Mimické svaly holt nemám v téhle poloze nejsilnější a dle mého úsudku to znamená jediné, málo se směji. Nevadí, svaly se musí posilovat. Rozhodla jsem se bojovat, jenže když jsem přestupovala, se stále stejným výrazem, občas jsem zuby ukazovala nebo schovávala, představila jsem si sama sebe, jak asi vypadám pro okolí. A lidi podržte se, já se začala chechtat jak pominutá! Nebudu zastírat, že má představivost je nadmíru vyvinutá a tak jsem viděla sama sebe dost barvitě. To že vypadám jak debil mi ale vůbec nevadilo. Najednou jsem měla skvělou náladu. Řekla jsem si, že půjdu dál a jak jsem slyšela kdysi v jednom filmu, musíte se smát i vnitřními orgány. Dobře, smála jsem se i ledvinami. Přišlo zvláštní pošimrání v podbřišku, opět má představa mě samotné a bylo to tu zas. Neuvěřitelný záchvat smíchu a do toho ještě křeč v koutcích. Zpropadené ochablé svaly! Ale náladu mi nezkazí! A najednou jsem se začala ohlížet po okolí. Místo aby se lidé začali také usmívat, zvedali udiveně obočí a nebo se odvraceli. Sedla jsem si, koukala do země a občas s usměvavým pohledem k někomu vzhlédla. Reakce? Zvednuté obočí a odvrácení hlavy anebo vyplašený výraz a následné pozorování se v odrazu, zda je na dotyčném vše v pořádku a nemá na sobě něco směšného. A kde je reakce oplatit úsměv? Musela jsem si přiznat jediné, že nepatřím do kategorie osob, které mají nakažlivý smích, ale že asi jednoduše vypadám jak pošahaný blb. I když jsem se usmívala i játry a i když jsem měla neskutečnou křeč v koutcích, výsledek byl jediný. V mém okolí jen vážné výrazy a mezi nimi já, naivka s přiblblým výrazem, která se pokouší šířit dobrou náladu.

Smutné je, že jsem si musela přiznat, že svým výrazem vzbuzuji spíše paniku a zmatenost, než pozitivní pocit. A Dan Nekonečný? Tomu můžu jen závidět, protože vnímá erotično, sluníčkový den, jeho ratatatata kdykoli a kdekoli a lidé, i když s podivem, tak se na něho i v televizi smějí… Nicméně nálada mi zůstala dobrá. Radím, zkuste si to také a úsměv oplácejte. Nemusíme být stále svázáni myšlením typu ,,To se přeci nehodí“….