Říct, či neříct? To je oč tu běží?

Dnes jsem šla na autobus a přede mnou šla neznámá paní. Světlé kalhoty a jak tak bloumáte při chůzi pohledem, váš zrak sjede od bot až nahoru k hlavě. Do tváře nevidíte, ale většinou popustíte uzdu své představivosti, komu by ta záda mohla patřit atd. Jak asi ten člověk vypadá? Jenže tentokrát jsem se zarazila v půli cesty mého sjíždějícího pohledu. A důvod? Flek na světlých kalhotách.

A pánové a dámy, v tu chvíli jsem pocítila neskutečnou lítost, soucit a zároveň velké dilema. Co v takovém případě dělat? Co byste chtěli vy? Otázkou zůstává, zda tuhle choulostivou věc oznámit či nikoli. A nemyslím si, že se vždy musí jednat o dámské osazenstvo. Takových situací se skvrnou, dírou, či toaletním papírem na botě je spousty. Dokonce se mi přihodilo a až doma jsem zjistila, že mám na zádech ptačí trus. A zrovna dvakrát šťastná jsem si doma při zjištění nepřipadala. A to prý je pro štěstí. Myslím, že to vymyslel někdo, kdo se chtěl uchlácholit, že ta rozmázlá hmota na zádech Vám sice zničila semišovou bundičku za tisíce, ale jinak vám přinese štěstí.. Jak postupovat u druhých? Je slušné se o tom zmínit a uvést tak dotyčného do trapné situace nebo mu nechat sladké nevědomí a klidný přesun do svého cíle, kde dřív nebo později to každý zjistí? Je lepší uvádět člověka do uvědomění si vlastní nedokonalosti, i přesto, že než člověk vyjde z domu se snaží vypadat jako ze škatulky? Nezměníme tímhle gestem dotyčnému zbytek cesty v opravdové peklo, schovávání a ,,uličku hanby“? V některých případech se to dá vyřešit rychle, ale co když není jiná možnost? Co když toho dotyčného odsoudíte k útrapám a studu než dojde do svého úkrytu? Říká se tomu slušnost nebo bezohledné ponížení? Stalo se vám někdy, že jste dorazili domů a teprve tam zjistili, jak jste celou dobu šli? Bylo vám asi trapně z té představy, ale už jste byli v bezpečí domova a celou cestu jste neměli tušení. Je pravda, že jste si ty pohledy vykládali, jako neskutečně dobrý výběr kombinace oblečení z vašeho šatníku, protože vám to asi fakt sekne. To prozření doma, kdy si zrekapitulujete, kde všude jste se s ,,tím“ producírovaly, je sice hrozivé, ale jednodušší. Jak se říká, co oči nevidí, to srdce nebolí. Člověk si užil svých pět minut slávy a pak těžký pád na hubu, ale co. Každému se to stává. Jsme jenom lidi. Někomu se to může zdát jako hloupá úvaha a má jasno. Já to o sobě říct nemůžu.

Té paní jsem nechtěla kazit den. A tak jsem si pomyslela, že se možná najde jiný odvážlivec, který ji upozorní, ale já si to na krk nevezmu. Možná neslušnost, možná můj vlastní stud, možná alibismus, ale ani špetka zlomyslnosti…