Mé objevování Ameriky, aneb výměna MHD za USA. I.

Ano, je to tak, není minuta, kdy bych si nesbírala bradu ze země… vše bylo fascinující a tak jiné… nejlepší na tom je, že mé podivování začalo už letištěm a to se nedělo nic převratného, jenže já si říkala, že vše budu vnímat jako nové a efekt byl nevídaný. Letiště Praha, poprvé v životě, já, která znala skoro jen nízkonákladové lety, jsem nyní musela sama udělat check-in u samoobslužného pultu.  První problém nastal při napsání adresy, kde se budu zdržovat. Vyskytla se chyba, prosím vyhledejte personál z Vaší přepážky odbavování.

Jak spráskaná školačka jsem šla s papírkem, který mi vyjel místo palubní jízdenky a v podstatě, i když slušnější formou, měl na sobě nápis „Ten debil si neumí vytisknout palubovku a chce do Ameriky???“. Dobře, bylo tam jen, nezdařilo se atd…. ale já pochopila, co je tím myšleno. Chlap u přepážky byl naštěstí ochotný a já mohla vyrazit. Pak to vše šlo jednoduše. Po hodině letu a přistání v Amsterodamu začalo celé mé dobrodružství. Pasová kontrola, zcela automatizovaná. Vložit pas s čipem a vstoupit do prostoru, kde si Vás vyfotí a já stála dál. Dveře se neotevíraly a já se děsila, proboha, takže nejsem vhodná uznání  ani pro zemi a ráj „zhulenců“??? Paradox byl, že jsem se bála otáčet a podívat se, jak to chodí v sousedních kójích, protože jsem pořádně nezaregistrovala, zda mě ten přístroj už vyfotil. Nic necvaklo a žádný další pokyn se na obrazovce neobjevil. Jen mávající digitální ruka s nápisem koukejte sem prosím. Nechtěla jsem nic udělat špatně, a tak jsem pochopitelně stála, dívala se do určeného místa a snažila se stále tvářit tak, aby fotka vypadala co nejlépe. Přeci jen chci trochu vypadat, když už si mě fotoevidují. Po chvíli mého zbytečného pózování přišel jeden z ochranky a řekl, at si vezmu svůj pas a jdu. V momentě, jak jsem zvedla pas ze čtečky se brána otevřela a já byla volná. Ulevilo se mi, poděkovala jsem a pokračovala dál.

Zmapovala jsem terén, zjistila, odkud letím, a šla se podívat po letišti. Po rozlehlém letišti plném obchodů a všeho možného, mě přemohl hlad a já se rozhodla utratit pár eur za nějaké tradiční jídlo. Šla jsem tedy do holandské restaurace, kde to fungovalo na principu „vem si tác a jez“. Nabrala jsem si jen krajic bagety s lososem a misku salátu od každého kousek. Vše laděné do modro-bíla a krásný ubrousek, který jsem si ukořistila a schovala do tašky. Nemohla jsem jinak, byl tam obrázek tulipánu, dřeváčku a nějakých postaviček. Byla to má povinnost. Obzvlášť, když jsem v Holandsku ještě nikdy nebyla. Řekla jsem to jejich dankewell a šla ke své bráně. Víc než jídlo, mě ale nadchl ukořistěný ubrousek. A teď začalo menší peklíčko, ale to bylo jen zahřívání před samotnou Amerikou. Kontrola, pohovor a rentgen těla. Opravdu se ptali na vše: za kým jedu, proč, doba trvání, kdo mi balil, co mám za elektronické přístroje, proč mám dva mobily, zda mám ještě nějaké osobní doklady a tak dále. Když jsem řekla, že mám ještě řidičský průkaz a ukázala ho s mým pasem, odešel za kolegyní a něco jí šeptal. Nevím, co to znamenalo, nicméně se vrátil a popřál mi krásnou dovolenou.  Mohla jsem nastoupit do letadla. Cesta dlouhá, ale v tak velkém letadle jsem nikdy neseděla! Čekalo mě 10 hodin cesty a já si je chtěla patřičně užít. Takže nejdříve jsem zápasila se sedadlem a sklopením stolečku. Pak jsem za boha nemohla vytáhnout ovladač z opěrátka, kterým jsem mohla ovládat obrazovku přede mnou. Všichni už ho drželi v ruce a já se ho tak nějak stále snažila vyrýpnout z držáku. Marně … a najednou, herdek, k čemu je tady ten čudlík, cvak a ovládání vyskočilo. Jsem fakt inteligent.

Cesta super, letušky sympatické. Stále do mě cpaly nějaké jídlo a sladké. Samozřejmě jsem vše snědla. Přeci jsem tu od toho, abych vše nové vyzkoušela, takže když jsem dostala bagetku se šunkou a sýrem a u toho pytlíček s majolkou, tak jsem si řekla „No tak jsi v Americe, přeci tím nebudeš pohrdat“. A tak jsem tam celý pytlíček majolky vymačkala. Doma by mě to nenapadlo, ale tady mi to tak nějak chutnalo. Zapila jsem to colou, podotýkám žádnou lightkou a pak to zajedla tyčinkou Mars. V tu chvíli jsem pochopila, že trochu chápu ty Američany a jejich tloustnutí a zděsila jsem se, co se odehrálo v letadle a co mě ještě čeká. Ale já si to přijela užít. Poznat život v této zemi a rozhodně tady nehodlám počítat kalorie. Po přistání další kontrola a výslech, snímání otisků a podobně. Koktala jsem, bála se, ale jsem tady a řeknu Vám, že není minuta, která by mě neinspirovala k napsání zážitku. Hello America I am coming!!!