Dilema slušného vychování.

No znáte to. A já se k tomu doznávám! Jsou dny, kdy jednoduše nechci v MHD stát! Ne a ne! Stála jsem už tři zastávky, konečně se uvolnilo sedadlo, já si s úlevou sedla a zas musím vstávat! Ach to slušné vychování! Ale dnes jsem pozorovala několik spolucestujících a odpozorovala několik triků.

Nepopírám, že já sama je znala z praxe… Nicméně měla jsem štěstí, že jsem seděla na trojsedačce v metru ve tvaru písmene L a naštěstí u okna. Vedle mě seděl nějaký mládenec, takže v případě, že by přišel někdo starší, on je se slušným vychováním na řadě. Zpět k tématu. Takže se mi podařilo odpozorovat několik úhybných manévrů k udržení svého místa. 1. krok: spánek. Cestující dělá, že spí nebo že je strašně ztrhaný či mimo sebe. 2. krok: pro umocnění kroku 1 nebo jen tak, si zacpe uši MP3kou. Hudba hlasitá a oči zavřené, dokonalá izolace od okolí. V podstatě nevnímáte, kdo kde je. 3. krok: kniha. Opravdu kniha, elektronické neuznávám, ale to je věc názoru. I když cestující čte sebevětší brak je úsměvné pozorovat, jak s přibývajícím počtem cestujících ve vagoně roste i napínavost děje v knihách čtenářů – cestujících, sedících. V podstatě je to tak napínavé, že pro vysvětlení svému okolí čtenář vykulí oči nebo pootevře pusu. Někdy si dokonce podepře bradu či kroutí hlavou. A pak je tu ještě jedna varianta. 4. krok: mobil, ten už bohužel má své limity, jak víme, v metru není signál, takže sledování obrázků nebo čtení starých sms není úplně optimální úhybný manévr k obhajobě, proč nesleduji nově nastupující a nehledám pohledem někoho, komu by se hodilo sednout.

Slušné vychování je slušné vychování a i když se najde pár tvrdohlavců, stejně každý podlehne. Bez příslušných rekvizit, vždy. Nátlak okolí je silnější, kor když se stane terčem významných pohledů, kroucení hlavou a někdy dokonce se ozve pichlavá poznámka. Přiznám se, že i já někdy používám káravé pohledy na mládí, které nechá vedle sebe zmítat staršího pána s holí, s taškou plnou housek, protože byly jen za korunu a je jedno, že procestoval půl města a sotva držícího se madla. Jde o to, že i když potřebnou rekvizitu máte, stejně se podíváte nejdřív na boty – tenisky – dobrý, není potřeba uvolnit místo. Když ani boty nic neřeknou zašilháte k rukám, vrásčité, stařecké skvrny.. nezbývá nic jiného než vzhlédnout a pak, když se Vám potvrdí ty nejhorší obavy, vstáváte a s překvapeným výrazem slyšíte jak říkáte: Ježiš posaďte se, já jsem si nevšimla. To abyste omluvili své otálení. Takže slušné vychování vítěží.. A jak řekl jednou starý pán.. „Seďte slečinko, až budete stará nastojíte se dost….“