No, nedá mně to, abych si nerýpl. Když čtu vedle obrázku téměř ještě dívky: "... Stála jsem už tři zastávky, konečně se uvolnilo sedadlo, já si s úlevou sedla a zas musím vstávat!...", tak okamžitě hledám, co způsobuje tak obrovskou únavu tak mladého tvora. A ejhle, ona je to studentka! Zoon kafomenon, jehož úkolem a nevyhnutelnou nutností je sedět na 100,- D. Tak výměnou studuju profil této studentky. Oni jsou mezi studenty nadšení sportovci, někteří do vyčerpávajícího pohybu nejenže investují veškerý svůj volný čas, ale ještě to i studují! Ale takoví nadšenci to o sobě do profilu napíšou. U této studentky nic, co by naznačovalo, proč ji její nohy už opravdu nenesou, když nastoupí do metra. Závěr: když mám dobrou náladu, mám pro takové tvorstvo dokonce i jedovatý výsměch.

Jednu dobu jsme s dcerou-studentkou jezdily tramvají tak, že ona seděla a já nad ní stála. To bylo pohoršených pohledů a občas i poznámek. Dcera byla po těžké operaci a nevydržela by stát ani pět minut. Občas holt i ti mladí bývají nemocní. U děvčat se navíc ještě přidává období, kdy jim může být mnohem hůř než sedmdesátilému člověku.

Patřím mezi ty dříve narozené. Potěší mě, když mi někdo uvolní místo, nepobouří mě, když stojím nad někým mladým. A když mi není dobře, tak o to místo slušně požádám. Ještě mi ho nikdo neodmítl. Mladí nejsou povinní v MHD ostřížím zrakem sledovat, jestli poblíž není někdo, koho by mohli pustit sednout.

Stalo se mi nedávno při cestě trolejbusem, že jsem byla "ta mladá", o které drbaly dvě cestující. A uvědomila jsem si jednu zásadní věc: oni (= starší cestující) vidí vždycky jenom mladého člověka bez berlí. Ale už nevidí třeba to, že i tento mladý člověk může být skutečně unavený (nevyspalý, po těžké práci apod.), nemusí mu být dobře, případně může mít nějaký problém s nohou, ale buď berle ještě nemá (protože má problém krátkou dobu a třeba teprve jede k doktorovi), nebo si je zrovna nevzal. V tomto případě ale přehlédly i jednu zjevnou překážku, a to skutečnost, že jsem seděla na sedadle u okna a vedle mě seděl nějaký starý pán, takže pouštění někoho sednout by bylo velmi obtížné. Asi si z toho vezmu "ponaučení" do příště a budu přeskakovat vedle sedící osobu jenom proto, abych nebyla "ta mladá"... 

P. S.: Jinak za normálních okolností sednout pouštím, s tím problémy nemám...

To je pravda, pamatuju si, jak jsme na vejšce nastoupili úplně "urvaní" po těláku a byli jsme rádi, že sedíme.

A za druhé - nic proti důchodcům, ale oni jsou schopní  hodinu nebo dvě courat v supermarketu, na to energii mají:-)

 Proto si ráda sedám až dozadu, kam málokdy staří lidé jdou, většinou se postaví v první půli busu (nebo tramvaje). Jsem slušně vychovaná, pouštím staré a nemohoucí sednout, nicméně dělám tenhle trik, abych to nemusela být vždycky já

Upřímně řečeno, nevím, co si myslet o blogu, který je celý jen o jezdění metrem.

Buď autorka nemá žádné zájmy a není nic jiného, o čem by dokázala mluvit nebo jde o geniální blog, který dokáže z mála vytřískat hodně.

Mně se líbil, takové dilema má každý:-) Líbí se mi, jak se v autorce pere slušnost s pohodlností

Já si teď pár měsíců užívám, že nemusím vstávat a nikdo se kvůli tomu nepohoršuje:-)