A tiskaři nebudou mít co žrát...

Dnes jsem jela v MHD a podívala se na poměr čtenářů tištěných knih a čtenářů digitálních čteček. Poměr byl smutný, nicméně mě uklidňoval pocit, že nejsem jen já ,,out“ a že jsou i tací, kteří né vždy musí jít s dobou a jednoduše dávají přednost tomu opravdovému. Touhle úvahou nechci odsuzovat jedny nebo druhé, je to jen pouze takové zamyšlení.

Jak napovídá název tohoto článku, inspirovala mě slavná věta Stely Zázvorkové z filmu Pelíšky, kde to bylo myšleno v souvislosti se skláři a plastovými skleničkami. Jistě si na tuto nezapomenutelnou scénku všichni vzpomínáme. Ovšem jak to vypadá s tištěnými knihami a tiskaři? Ona plastová čtečka je krásná věc, v mnoha ohledech možná skladnější na cesty. Co si budeme povídat, příznivkyně ,,50 odstínů šedi“ nemají zrovna moc na výběr ve výběru kabelek na cestu do práce. Mají dvě možnosti, buď neustále tuto ,,bichli“ držet v ruce nebo si křivit záda či trhat poutko od kabelky na rameni.  Některé výtisky nemají opravdu cestovní rozměry, ale kdo jim odolá? A čekat, jak to dopadne s panem Grayem až do večera, než se dostanete domů? Ani nápad! I kdybych měla mít z těžké kabelky celoživotní deformaci páteře, tu knihu musím mít s sebou! Dle mého názoru, nic nenahradí vůni knih nebo ten rituál, kdy jste teprve v půlce stránky, ale už si připravujete daný list mezi prsty k otočení. A záložky v knize typu přeložený toaletní papír nebo útržek z novin, či něčí vizitka (jen ne z psychiatrické léčebny), to má přeci také své kouzlo. Ostatním je hned jasné, kde všude jste asi naposled četli. A co teprve návštěvy knihoven? Miluji knihy, ráda chodím do antikvariátů a když najdu nějaké výtisky za 20,- jsem ta nejšťastnější a místo očí mám dolárky jak strýček Skrblík. Ale co s tou plastovou čtečkou? Neumím se s tím smířit.

Neuspokojuje mě kus dalšího plastového prkýnka v kabelce. Dlouho jsem odolávala dotykovým telefonům, říkala jsem si, že není nad cvakající tlačítka a ejhle. Telefon darem mě pohltil do skupiny ,,dotykáčů“. Ale elektronická čtečka? Napínavý příběh v knize, sakra kde je to tlačítko na přepnutí stránky, ach tady, cvak, kde jsem to skončila s tím dějem, jé omylem jsem přecvakla dvě stránky, cvak, atd… Prostě mě to nebaví. Necítím vůni tisku, necítím to zvláštní napětí při náznacích otáčení nového listu, protože než dočtu stránku, je to přeci zakázané území. Vždyť přeci kouzlo černých prstů při čtení novin je nezapomenutelné a nenahraditelné. Je to totiž skutečné. Okolní svět zavíráme do malých plastových věcí, ale černé prsty z tisku, nebo ohnutý roh stránky místo záložky, to je to kouzlo skutečnosti…