Koncem minulého týdne jsem měl tu čest se již podruhé zúčastnit pietní akce u Rudé věže smrti v Ostrově u Karlových Varů konané pod záštitou Konfederace politických vězňů v rámci Jáchymovského pekla. Genius loci daného místa, jemuž dominuje vysoká věž z rudých cihel – součást prostor bývalé třídírny radioaktivního smolince, jež připravila o život, zdraví a ideály mnoho tzv. vězňů svědomí – na člověka dýchne neopakovatelnou atmosférou. Tu barvitě dokreslují pamětníci, kteří se sem navzdory pokročilému věku každoročně v hojném počtu scházejí, aby uctili památku těch svých kamarádů, již svůj zápas se zrůdnostmi komunistické moci prohráli. Pozorný pozorovatel přitom nemůže zůstat vnitřně nepohnut, jeho každodenní problémy občanského života jakoby ve světle zde popisovaných událostí bledly a ztrácely se v bezvýznamnosti. Tyto pocity mě doprovázeli letos stejně jako loni. Přesto jsem se tentokrát nemohl vyhnout palčivé otázce hlubšího významu celé této akce a určitého „znásilnění“ jejího obsahu. Kde se ve mně tato myšlenka vzala nevím, snad ji probudilo několik procházejících osob, které se ještě před dvaceti lety honosili rudou stranickou knížkou, někdy i legitimací StB, aby nyní s kamennou tváří uctívali hrdinství bývalých politických vězňů. Možná to byl pouze věčný kritik ve mně, jenž najednou dostal příležitost se projevit. Kdo ví?
Jan Železný
Tento kritik však po celou dobu pietního aktu naslouchal projevům jemu občas více občas méně sympatických politiků a sledoval, jak s podivnou grácií pokládají smuteční věnce a se zasmušilou tváří se klaní dřevěnému kříži zavěšenému na stěně komplexu. V uších mu přitom provokativně zněla slova známé písně barda československé emigrace a znamenitého písničkáře Karla Kryla. Jak že to bylo? „Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet, je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet, pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou, ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou.“ Vtíravá melodie tak přehlušovala myšlenky jednotlivých přispěvatelů, kteří jakoby se účastnili soutěže o nejbarvitější vyjádření úcty přeživším a snažili se všechny přítomné přesvědčit, že s odkazem hrdinství vězňů svědomí večer usínají a ráno vstávají. Samozřejmě zde nechci nikterak bagatelizovat odvahu a morální nezlomnost, jež si uznání bezpochyby zaslouží, ani odkaz, který nám tito lidé zanechávají. Pouze mě napadá, nakolik jsou tato slova u některých řečníků spíše snahou vylepšit své renomé (čest výjimkám!!!) a jak s oním odkazem vlastně dle jejich rad naložit.
Zatímco takto přemítám, u mikrofonu se neustále opakuje přání zařadit Rudou věž smrti na mezinárodní seznam UNESCO a vytvořit tak důstojné pietní místo svým pojetím přesahující hranice regionu a republiky. Tímto bychom dle řečníků měli docílit řádného poučení z historie a zamezit tak jejímu opakování. Vytvořit memento, které by varovalo příští generace před nebezpečně svůdným následováním lživé ideologie a využitím násilí k prosazení jejích cílů. Ano, návrh to jistě není špatný a vychází ze staleté tradice naší civilizace. V rytmu slov Karla Kryla si však nemohu nedrásat hlavu s jasnou námitkou. Může snad několik pomníků s do kamene zvěčněnými sliby a avantgardní klanění se a kladení věnců opravdu vhodně obsáhnout moudrost, jež se nám bohužel čím dál více prořídlé řady pamětníků snaží předat? Jako člověka milujícího historii se mě zmocňuje spíše pesimismus. Dějiny lidského pokolení se totiž daleko více řídí latinským „Homo homini lupus“ („Člověk člověku vlkem“), nežli provoláními z pamětních desek, jež slibují nikdy neopakovat staré křivdy.
Postačí, projdeme-li si dějiny naší země za posledních sto let a snadno odhalíme tušenou zradu. Na počátku století jsme se ocitly uprostřed konfliktu, jenž byl díky hrůzám zablácených zákopů, ohlušujícím výbuchům minometných šrapnelů a pachu jedovatého yperitu pokřtěn na „světovou válku“. Po jejím skončení jsme vztyčili řadu kamenných stél odsuzujících naši vlastní pošetilost. Ovšem už po dvaceti letech se přes nás znovu valila cizí vojska pochodující vstříc další, tentokrát „druhé“ světové válce. Následoval stejný pietní ceremoniál, tentokrát doprovázený daleko větší pompou a halasným odsouzením vražedné ideologie nacismu, které se ovšem bohužel často zvrhlo spíše v kolektivní žalobu německého národa jako celku. O to strašlivější bylo procitnutí v letech padesátých, kdy jsme se za bedlivého dozoru rudých bratří z matičky Rusi, k sobě jako ti vlci chovali sami a své „politicky nekorektní“ krajany obehnali ostnatým drátem v pracovních lágrech, pokud jsme je rovnou nepostavili do fronty na šibenici. Po sametové revoluci jsme si sice s výstavbou nových památníků dali pořádně načas, neboť novým elitám, často překabátěným bolševikům, chvíli trvalo, než se naučili hrát podle nových not, každopádně nakonec jsme se přeci jenom rozhoupali a o otázkách třetího odboje se začalo hovořit otevřeně. Konečně! A tak pomalu začíná docházet na vznik nových pietních míst se starými dobře známými hesly o tom, jak nikdy nezapomeneme a nedopustíme, aby se historie opakovala. Opět! „Vanitas vanitatum et omnia vanitas,“(Marnost nad marnost a vše je marnost“) napadá člověka.
Osud symbolického varovně vztyčeného ukazováku zřejmě čeká i ostrovskou Rudou věž smrti a je tomu tak dobře. Český národ, stejně jako lidstvo obecně, potřebuje hmatatelné memento, které by jej varovalo i poté, kdy k velké ztrátě našeho občanského uvědomění odejde i poslední lidský pamětník. Projekt připsání Rudé věže smrti v Ostrově na seznam kulturních památek UNESCO a případné vybudování stálé muzejní expozice v jejích útrobách tak nelze nepodpořit.
Je to však dostatečné vypořádání se s naší historií? Opravdu nejsme schopni vymyslet nic duchovně hlubšího a stálejšího než jen další pietní plaketu? Domnívám se, že je tu ještě jiný způsob a tak se připojím k výše zmíněným řečníkům a dovolím si ex post vyslovit jedno zcela provokativní (a možná rovněž patetické) přání. Oprostěme se konečně od pouhého neustálého vytváření památníků, smutečních chrámů a hmotných piet, které dříve či později stejně rozloží čas nebo další nový politický režim a namísto toho vystavme nezničitelné pomníky v našich myslích. Památníky podepřené nikoli žulovými podstavci, ale neochvějnou vírou ve význam slov jako „svoboda“, „demokracie“, „láska“ a „nenásilí“, slov, která se jako nit budou táhnout skrz morální imperativy dalších generací. Domnívám se, že pouze tak můžeme opravdu dostát slibům již tisíckrát zlatým písmem vyrytým do kamene a zabránit tomu, abychom dalšími pamětníky s nevyléčitelnou jizvou na duši byli my sami! Věřím, že jednoho dne to dokáže, přestože nás to zcela jistě bude stát daleko více úsilí než prostá stavba dalšího muzea.
Uvědomuji si, že ne každému bude toto mé přání po chuti. Jistě se objeví odpůrci, kteří mě budou ve snaze získat uznání a politické body obviňovat z poskvrnění památky vězněných osob či prostého stupidně naivního idealismu. Soucitnější z nich to vše možná omluví mým mládím a životní nezralostí. A třeba budou mít i pravdu. Snad jsem strávil příliš mnoho hodin pročítáním textů starých východních myslitelů a přemýšlením o jejich mírovém odkazu. Snad jsem se na základě neblahé životní zkušenosti opravdu stal přehnaným a přecitlivělým idealistou, který musí být zákonitě potrestán realitou života. Sám mám někdy tento pocit. Ovšem zároveň vím, že onen výše zmíněný konvenční, generacemi „prověřený“ způsob nás ani po tisíciletích nikam nedovedl.
Dovolte mi proto, abych závěrem odpověděl svým kritikům textem písně dalšího věhlasného písničkáře a podivína Johna Lennona: „You may say I´m a dreamer, but I´m not the only one!“
