Před nedávnem jsem v karlovarské regionální příloze jednoho z celostátních deníků četl analýzu možných dopadů špatně provedených výběrových řízení na čerpání prostředků z regionálního operačního programu ROP Severozápad na rozpočet Karlovarského a Ústeckého kraje. Daleko více než samotná podstata problému mě však zaujalo navrhované řešení, dle něhož by se na zalátání dvou a půl miliardové rozpočtové díry měl zásadně podílet i stát v podobě ministerstva financí. Nechci zde vést polemiku o míře zavinění té které strany a případné legitimitě tohoto konkrétního požadavku. Spíše bych se rád obecněji zamyslel nad rolí státu jako věřitele poslední instance, lidověji řečeno jakéhosi anonymního plátce všech podobných pokut a dluhů s bezedným kouzelným měšcem, který vždy nakonec vše zachrání a vyřeší. Zdá se totiž, že toto vnímání se stává jakýmsi evergreenem. Jen tak mimochodem, dle článku v jiném celostátním deníku ze stejného týdne v současnosti policie prošetřuje případy možné korupce za cca 100 miliard korun, což téměř odpovídá schodku ročního hospodaření tohoto kouzelníka se zdánlivě bezedným měšcem.
V divadelních tragédiích starověkého Řecka se neustále opakoval jeden zaběhlý scénář. Jakmile se dramatický děj dostal do slepé uličky, z níž již nebylo jak postoupit dál a všem zúčastněným postavám hrozilo naprosté zničení, na scéně se z ničeho nic objevila mýtická postava jednoho z bohů, ve skutečnosti herec zavěšený na jakémsi improvizovaném jeřábu. Ten vše mávnutím kouzelného proutku vyřešil a odvál nepřekonatelné problémy do hlubin zapomnění...oživil zemřelého, vyléčil nemocného a vyplatil dlužníka. Toto dějství neslo příznačný název Deus ex machina (tedy Bůh ze stroje). Dnes v naší materialistické společnosti s jejím sebeuvědomělým člověkem již princip vše rozhřešujícího boha nepřipadá v úvahu. Každopádně z palcových titulků denních periodik se zdá, že jeho bájnou roli člověku vzdálené, neosobní a nepojmenovatelné entity přebral právě moderní stát se svojí schopností vybírat daně od občanů a financovat všemožné aktivity skrz emitování dluhopisů na světových finančních burzách (tedy v kraji pro většinu smrtelníků rovněž bájném a neznámém). Připomíná tak onoho spolužáka, s nímž se žádný z jeho vrstevníků nebaví, nadávají mu, vše na něj svalují a za zády jej pomlouvají, aby ho následně nechali zaplatit útratu za jinak skvělý hospodský večírek. "Pane vrchní, tamten hlupák v rohu platí."
Aby v tom však stát nebyl sám, lze na jeho místo dosadit libovolnou instituci státní správy či samosprávy, tedy i náš Karlovarský kraj nebo jakoukoli obec. Bylo by totiž bláhové se domnívat, že podobná situace panuje pouze na národní úrovni, přestože se nás o tom mnozí regionální politici snaží v posledních letech přesvědčit. V objemu prostředků možná menším, jinak však rovněž početném měřítku se s ní můžeme tu a tam setkat i v té nejmenší vísce. Jistě všichni známe ony drobné zakázky, na nichž se někteří nekalí živnostníci přiživí a přitom (zcela omylem a náhodou) například místo oken s dvojitým sklem namontují ta s jednoduchým.
Bohužel stát ve skutečnosti není mýtickým bohem s bezedným měšcem, který vyčarovává zlaťáčky z ničeho. Tyto lesklé penízky, dnes v opět neosobní formě čísel na počítačových obrazovkách, totiž pocházejí od občanů, tedy těch, kteří na příchod boha ze stroje neustále spoléhají v mylném domnění, že na ně náklady jeho činů nebudou rozloženy. Opak je však pravdou a naši smrtelníci se s postupujícím časem, rostoucím božským či čarodějovým dluhem a ubývajícími veřejnými službami nestačí divit. K přitom nápravě stačí relativně málo, změnit způsob svého myšlení a za imaginární stát si dosadit skutečného člověka, nejlépe sebe sama.
To však, zdá se, zatím nehrozí, neboť starý slogan v moderní podobě žije dál: Civitas ex machina (Stát/obec ze stroje)!
