Vítejme ve světě jednadvacátého století! Lidstvo stojí na dvou kopcích a mezi nimi zeje hluboká propast. Jak spojit něco nespojitelné? Anebo se přiklonit doprava či doleva, když nikdo neví, který svah povede do nebeských výšin a který strmě dolů. Podle selského rozumu by si člověk řekl, že vystavět most mezi nimi nebude sebevětší problém. Čas avšak ukáže.
Humanisti versus technici. Kdo z nich má pravdu?
V pátek večer jsem si vyrazila s kamarádkou do víru ulic. Po dobré večeři zapité ještě lepším vínem, jsme se setkali s jejími známými. Jeden z nich byl názorný příklad ‚ajťáka‘. Představitelé information technology jsou novým tématem mnohých vtípků. Přiznávám se, ráda se pobavím na jejich účet, přesto k nim zášť či nechuť nechovám. Sama mám mezi nimi přátele, které bych neměnila ani za balík chechtáků. Ovšem chlapec milující přespříliš klávesnici svého počítače, kterého jsem potkala, byl tím, proč se tolik lidí rádo škodolibě trefuje do nich.
Nad debatou o jeho práci jsme se dostali do ostré výměny názorů. Začal mi vysvětlovat, že právě oni mají největší zodpovědnost ze všech povolání. To, že zmiňoval malé mzdy za odvedenou práci, raději rozebírat nebudu. Na můj dotaz, zdali si opravdu myslí, že na jeho bedrech leží větší tíže než například stavby vedoucímu, jenž zodpovídá za život svých dělníků, nebo zdravotníci, kteří mají v rukou naše životy každý den, se pousmál a následujícím vysvětlením mi vyrazil dech.
„Otázkou je, jakou hodnotu má lidský život.“ Pomalu jsem i zapomněla překvapením zavřít pusu. Než jsem stačila reagovat, pokračoval: „Dám ti příklad. Vezmi si ajťáka, který má na starost správu sítě bankovních účtů. Sama uznáš, že má větší odpovědnost než samotný stavby vedoucí.“ Šok! Ústa dokořán – opět.
„Takže lidský život má menší hodnotu než peníze?“ Další pousmání. „Tak to už se nedivím, proč jsou ajťáci tak neoblíbení, když jste schopni převádět lidský život na peníze, přičemž samotné peníze mají větší váhu.“ Poté debata sklouzla k jiným tématu, kterými se snažil vysvětlit, proč má pravdu, ale byly zcela nerelevantní, že nemá cenu je vůbec zmiňovat. Otázkou ovšem zůstává, opravdu jsme opět ve fázi toho, že lidský život jsme schopni považovat za něco méněcenného?
Není to tak dlouho, co lidský život byl degradován na pouhé číslo a znak. Myslím, že události před sedmdesáti lety jsou stále dost živé, není to něco založeného v regálech, na co po století padá pouze prach. Přeživší holocaustu mají neustále v paměti, jak je člověk schopen chovat se ke stejné bytosti jako je on sám. Proto mě zaráží, že na počátku dvacátých let jednadvacátého století se hodnota lidského života posouvá nebezpečně dolů.
Vždycky jsem sama sebe považovala za humanistku. Nikdy jsem nepochybovala nad tím, že člověk by měl mít stejná práva, tím pádem by k němu nemělo být přistupováno odlišně než k jiným, a že když někdo spadne do hlubin temnoty, je přirozeností snažit se ho vytáhnout opět na světlo. Vždyť už v kolébce naší racionality – antickém Řecku – myslitelé tvrdili, že člověk je zoon logon echon a zoon politikon. Člověk mající rozum a bytost společenská. Byť člověk je člověkem jen ve společnosti. Bez společnosti by nebyl člověk. Proč tedy k němu přistupovat jinak kvůli tomu, že jeho barva kůže je malinko odlišná či jeho tradice nestojí na knedlo-vepřo-zelo zapitým zlatým mokem z chmelu?
Říká se, že žijeme v postmoderní společnosti. Společnosti tolerantní a snažící se propojit jednotlivě odlišné proudy. Zatímco na počátku minulého století moderna chtěla být něčím, jak už její název napovídá, novým. Rezolutně chtěla zavrhnout vše staré a přijít s něčím neočekávaným a šokujícím! V umění a literatuře se sice moderna vyřídila – dadaismus a surrealismus toho zdárným příkladem. Ovšem moderní znaky se projevily ve společnosti jako takové a dvacáté století jen snadno můžeme považovat za stabilní půdu bez lidských excesů a přehmatů.
Oproti tomu postmoderna se chtěla poučit z chyb předchozího období a snaží se chovat uměřeně k různorodosti, která společnost provází. Smířila se s pluralitou a snaží se s ní vyrovnat co nejlépe. Technika opět o krok pokročila, proto se otevírají i otázky, jestli nezačne být problém.
Myslím, že už začíná. Ačkoliv se spisy upozorňující na problematičnost techniky objevují už pěknou řádku let či desítek let, vlastně dalo by se říci, že od první průmyslové revoluce, tak jsem vždy měla pocit, že se jedná o otázku vzdálenější budoucnosti. Samozřejmě nezapomínám na to, jak nakonec byla využita atomová bomba v druhé světové válce. Jen jsem měla pocit, že společnost nezapomíná na to, že hodnoty lidskosti v technice nenajdeme, především po událostech minulého století.
Po páteční zkušenosti se cítím rozporuplně. Jsem buď extrémní humanistika, které degradace lidského života přijde jako něco hrůzostrašného. A jak víme, extrémy nejsou společností vyzdvihovány do nebe. Anebo jsem se pozapomněla v určitém století předcházejícím, kdy člověk byl ještě něčím hodnotnějším, v což dneska už nikdo asi nevěří.
Budu věřit, že to mám ještě v hlavě v pořádku a nebudu se po vzoru masy snažit přeskočit na kopec stojící naproti.
