Šoa jako tabu české společnosti

Čas předvolební je i časem setkání se politiků s občany. Snad je v tom touha ukázat, že i naši představitelé státu jsou jen lidi, s nimiž můžete jít na pivo. Alespoň takto pojímá svou volební objížďku po české zemi Karel Schwarzenberg. Politický šlechtic navštívil včera pardubický klub. Kdyby byla diskuze horká, mohlo by se s nadsázkou říci, že oheň, který se vzňal v klubu o pár hodin později, byl jejím důsledkem.

Ovšem tak to nebylo. Diskuze byla spíše poklidná, na otázky dávající představitelé nově vzniklé politické strany TOP 09 nekonfliktní odpovědi. Spíše všeobecné, a proto mnohdy nic neříkající. Příkladem, který to nejlépe podtrhuje, byla otázka, zdali jsou tito politici strany mající v názvu toleranci, odpovědnost a prosperitu pro legalizaci lehkých drog. Na počátku dlouhosáhlá odpověď zněla tak, že závislost je nemoc, která se musí léčit a jejíž důsledky jsou hrozivé, na konci už po znovu vrácení slova od Pavla Severy předseda Schwarzenberg už byl názoru, že je jedno, jestli si někdo dá pivo či joint. Tak si vyberte, jaká část paradoxní odpovědi se Vám líbí více.

Nechci se zabývat tím, co v pardubickém klubu Žlutý pes zaznělo. Osobně si stejně myslím, že se jednalo o obecné a tím pádem prázdné odpovědi. Jen ocením lidský přístup pana knížete k nám, obyčejným lidem, a jeho vtip. Ovšem na politických slibech a následné realitě to nic nezmění.

Pro mě zajímavější a zarážející byla část odpovědi na otázku, jaká by měla být prevence proti vzrůstajícím extrémistickým stranám typu Dělnické strany. Prevence by měla být osvětou. Podle předsedy TOP 09, žijeme ve společnosti, v níž padla veškerá tabu od sexuality počínaje přes náboženské vyznání konče, okrem jediného – šoa neboli holocaustu.

V tomto bodě se musím s nedostudovaným právníkem, který se tak tvrdě brání proti oslovení doktor, rozejít. Genocidy možná zůstávají pro mnohé stále tabuizovaným tématem, ovšem holocaustu se to netýká. Toto téma, ať už více či méně, je probíráno na středních školách, na vysokých má pak antisemitismus vyústěný do šestimilionové genocidy Židů vlastní semestrové předměty. Možná se pletu, ale pro české povědomí je to většinou jediná událost, kterou by mohlo nazvat genocidou, neboť o jiné ani neví.

Namibijská genocida, vůbec první minulého století, Arménská genocida, o níž se v současnosti vedou tak urputné spory, Stalinská genocida, která svým počtem obětí se stala nejhorší, kambodžská genocida, jugoslávská, i když o ní se spíše mluví jako o pouhých čistkách než systematické genocidě, a v neposlední řadě rwandská genocida.

Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že o těchto pěti zvěrstvech 20. století bylo popsáno dohromady stejně či dokonce méně archů papíru, než o celém holocaustu. Šoa, neboli zápalná oběť, je medializována už nemálo let. Ano, její hrůznost byla děsivá. Ovšem o které genocidě se může říct, že bylo s oběti zacházeno v rukavičkách?

Holocaust jako tabu. Spojení políbení se Topolánka s Paroubkem na veřejnosti po sovětském stylu by mi přišlo reálnější. Holocaust není tabu, spíše jen hrozivé memento připomínající lidem, čeho všeho jsou schopni. Holocaust není tabu, vždyť kdo z nás se bojí ukázat prstem na viníky oné genocidy. Holocaust není tabu, tabu byla stalinská genocida za časů komunistických u nás. Holocaust není tabu.

Je spíše mýtus české společnosti, že šoa byla jedinou hrůzností minulého století. A definováním holocaustu jako tabuizovaného tématu k tomu určitě nepřispívá. A už vůbec ne od slov politika, který se smutným povzdech podotýká, že české školství v tomto ohledu pokulhává, neboť osnovy dějepisu se zastavují několik dekád od současnosti. Ovšem milý pane Schwarzenbergu, před holocaustem, který v žádném případě není téma, jenž by se bálo vyslovit či bylo zakázáno, se staly tři genocidy, o níž je potřeba mluvit.