Procházková: Zaplaťpánbůh že mě vyhošťovali. Někteří dopadli jinak.

Petra Procházková v devadesátých letech odjela do Ruska, místa, kterému se ostatní spíše vyhýbali. Zůstala tam několik let a do českého povědomí se zapsala jako válečná zpravodajka přinášející zprávy o čečenské válce, konfliktech na Kavkazu a v Afghánistánu.

Na přelomu tisíciletí byla vyhoštěna z Ruska, následně i z Tádžikistánu, Arménie a do Běloruska se mohla vrátit až loni po dlouhých deseti letech. Podala devátou žádost o vízum. Příští rok se v Rusku konají prezidentské volby a primárním cílem Petry Procházkové je vízum dostat – už jen kvůli své práci.

Své cenné zkušenosti poskytla studentům Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze na besedě minulou středu.

Znovu jste podala žádost o vízum do Ruska. S jakým pocitem očekáváte výsledek?

„Teď to vidím jako osudové rozhodnutí, jestli mi to vízum dají, tak to bude príma a já tam určitě na chvíli odjedu a snad jednou, dvakrát za rok mě tam lidovky pošlou. Pokud mi ho nedají tak, jsem skoro myslela, že bych se mohla živit něčím jiným.“

Jak práci zahraničního zpravodaje ovlivňuje dlouhotrvající vyhoštění?

„Psát o něčem, co se děje tisíce kilometrů daleko, vyžaduje dost velkou fantazii. Když na to místo dlouho nejezdíte, tak pak už nemáte z čeho brát. Chvíli to jde, když někde jste a pak o té zemi píšete z domova, využíváte internetu, telefonu a tak dále, tak chvíli můžete hrát tu hru, že znáte to prostředí, musíte to i nějak cítit. Ty informace, co jsou napsané v internetu, to je jedna věc a druhá věc je, že musíte s tou zemí mít nějakou společnou notu a rozumět jí. A když tam pak dlouhá léta nesmíte, tak ztratíte ten kontakt a pak už jste schopni opisovat jen ten internet.“

V roce 2000 jste byla vyhoštěna z Ruska. Víte, co byla ta poslední kapka, po níž padlo rozhodnutí o vašem vyhoštění?

„Nemyslím si, že byla poslední kapka. Rozhodnuto bylo ihned po nástupu Putina k moci. Ten byl vzdělán v tajných službách, takže věděl, že první, co se musí zajistit, je poslušnost médií. Jeden z jeho prvních kroků byl, že si začal podřizovat média. Se zahraničními novináři je to přece jen komplikovanější, protože tam se hůř došlapuje. Udělal seznam šestapadesáti lidí, což byl první seznam vyhoštěných lidí. A nebyli tam jenom novináři. Například tam byl i buddhistický mnich. Já jsem tam teda byla taky, na jednom z předních míst.“

Byli vyhoštěni všichni zahraniční novináři?

„Na seznamu nebyli žádní novináři z Ameriky, Německa, Velké Británie. Prostě ze zemí, u kterých si to nechtěl rozházet, protože v těchto zemích vzbuzuje vyhoštění velkou nevoli. Předpokládal, že u menších, zcela bezvýznamných zemí z jeho pohledu, si toho nikdo nebude všímat. A to se taky stalo. Havel mu osobně napsal, ale Putin se mu ani neobtěžoval odpovědět.“

Jak bylo chápáno první vyhoštění zahraničních novinářů?

„Měla to být výstraha pro významnější kolegy, pro kolegy z větších zemí. Výstraha, že mají změnit tón a způsob referování o událostech. To se stalo a celá novinářská obec se umírnila. Víte, ten job zahraničního zpravodaje v Moskvě se v normálních novinách dává lidem, kteří jsou opravdu na špici. U nás to tak nebylo. U nás tam nikdo nechtěl jet. Já jsem rozhodně nebyla na špici.“

Jaký dopad mělo vyhoštění na celkovou mediální scénu?

„Během jednoho, dvou měsíců se změnila situace na mediálním trhu v Rusku. V devadesátých letech byla ruská novinařina na vysoké úrovni a to i z hlediska svobody slova. To on (Putin – pozn. autora) rychle zlikvidoval. Zaplaťpánbůh, že mě vyhošťovali. Někteří dopadli jinak. Ty vraždy novinářů v Rusku se od roku 2000 poměrně zintenzivnily a jakoby náhodou to nejsou lidi, kteří chválí ten režim. A nikdy se taky nepřijde na to, kdo to udělal.“

Do českého povědomí jste se zapsala jako válečná zpravodajka z Čečenska. Jak probíhá práce novinářky v ozbrojeném konfliktu?

„To, co vidíte v televizi, anebo čtete v novinách, je strašně maličký výsek toho, co tam ten novinář zažije. Psát o tom, že ten den byl v pohodě, tak s tím se nikde nechytnete. To vám nikdo nevezme. Navíc od konce devadesátých let, a stále i dneska, se stupňují požadavky médií na akčnost reportáže, na určitou krutost i krvelačnost. To, co se dneska ukazuje v televizi, bylo ještě před pár lety poměrně výjimečné. Někdy mi za těmi záběry chybí lidský příběh.“

Byl nějaký konkrétní okruh, kterému jste se v čečenské válce věnovala více?

„Já jsem se pak začala soustřeďovat na ženy, protože mě ty muži ve válkách začali nudit. Oni se neustále opakovali. Běhají se samopalem a střílejí a z toho moc lidství nedostanete. Já spíše psala o příbězích žen, které válkami procházely.“

Práce válečného zpravodaje musí být velmi náročná – fyzicky i psychicky. Nebála jste se o život?

„To furt. Já se bojím do teď. Bála jsem se čím dál tím víc. Když začnete s tou prací a dostanete se do nějaké situace, kde se střílí či nedej bože bombarduje, tak máte dost dlouho pocit, že se vás to netýká, že je to záležitost těch lidí, kteří tam žijou. A vy jste tam přece ten pozorovatel, který nemá s konfliktem nic společného. A tím si tak trochu namlouváte, že se vám nic nemůže stát. Než se někomu z vaší skupiny něco stane, než někoho zabijou.“

Lze se na ten strach vůbec připravit nebo ho zcela odbourat?

„Vy nemáte čas se na ten strach připravit. Teoreticky to zvládáte, víte, kam máte jet, co máte dělat, abyste co nejvíce zajistil svou bezpečnost. Ale ta situace se potom odvíjí jinak. Euforie a adrenalin, ta chemie, kterou máte, způsobuje, že se vlastně ani moc nebojíte. Snažíte se to přežít. Třeba se bojíte až pak. Je pravda, že neznám střízlivého zahraničáře. A pak znám některý, kteří nepřestanou ani, když ta válka skončí. A to je pak blbý.“

Říkáte, že se bojíte stále, přesto jste se jednou nabídla jako výměna za rukojmí.

„Ano, ale to bylo zištný. To bylo v Buďonovsku. Vznikla situace, kdy byla obsazena porodnice čečenskými rebely. Na druhé straně byly ruské jednotky. A pak my novináři. Na jednou místě všichni novináři a každý chce mít reportáž lepší a dřív než ostatní. Ale to moc dobře nejde, když spíte a jíte v jedné místnosti, přitom koukáte společně z okna na tu nemocnici. Oni to tehdy nebyli rebelové, jaké si představujete. Byli to zoufalí lidé. Celé to bylo strašně nešťastné. Bylo vám pak líto úplně všech.“

Byl ve válce nějaký moment, kdy jste se rozhodovala, zdali dokumentovat jako novinář, anebo jít pomáhat druhým?

„Před očima mi umíral člověk, ještě byl živý a umřel mi před tou kamerou. Byla tam spousta jiných lidí, co mu pomáhali, ale on byl opravdu zraněný. Najeli jsme na protitankovou minu, on byl řidič a utrhlo mu to nohy od kolen. Taky mě napadlo, jestli to mám točit. Ono se to stejně nevysílalo. Takové záběry se nikdy nevysílají.“

Jaký byl pak návrat do Čech po rocích v ozbrojeném konfliktu. Lze se vůbec vrátit do starých zajetých kolejí?

„Víte, já jsem se pak všude nudila. Hrozně mi připadalo legrační, když jsem přijela do Čech přímo z Čečenska a dívala se tady na televizi, tak jsem nerozuměla, o čem se lidi baví. Přišlo mi to legrační. Nebyla jsem schopna existovat tady v tom rybníku. Tehdy mi to přišlo, že jsou to hodně žabomyší spory.“

To zní jako by si novinář konflikty skoro přál.

„Válku si až na pár zvrácených jedinců nikdo nepřeje. Ale pamatuji si 11. září 2001, kdy přiběhl udejchaný Štětina (Jaromír Štětina, spolupracovník Petry Procházkové – pozn. autora), že jedeme do Afghánistánu. Mě osobně to vytrhlo trh z paty. Vyhodili mě z Ruska, de facto jsem neměla práci, plácala jsem se mezi různými poloopilými válečnými novináři. Ale měla jsem radost, že můžu jet do Afghánistánu. Já jsem ji měla, protože jsem věděla, že mohu uplatit to, co jsem se naučila. Když už jste na místě, tak tu radost samozřejmě nemáte. Ale když se něco stane někde, tak jsme v takové euforii. Prostě novinář je nejšťastnější, když je krize a padá vláda.“