Víra v mladé u některých politiků nezná mezí. Když člověk čte jejich pohled na ně, má pocit, že ona nastupující generace musí v budoucnosti stát položit na lopatky – nikoliv v pozitivním slova smyslu. Alespoň slova politicky aktivního doktora Ratha k tomu nepřímo odkazují:
„Jde o trend v západní Evropě zcela nevídaný a extrémní, ale u nás překvapivě silný, zvláště u nastupujících generací, které ještě neprohlédly, jaký osud většinu z nich čeká. Žijí často ve svých snech, kde po studiích na škole se školným získají stotisícový plat či začnou podnikat a budou rázem milionáři. Za pár let zjistí, že tento osud čeká tak 1-2% z nich, zbytek bude mít smůlu a podřadný plat, nebo místo na pracáku či následně v Nečasově pracovním táboře.“
Možná se pohybuji mezi špatnou mladou generací, protože neznám ty, který by „žili ve snech a doufali v to, že se stanou milionáři“. Mladí vyjádřili svůj názor ve volbách, kdy přijali fakt, že stát se ukázal jako špatný hospodář a je potřeba ho z dluhového kruhu vysekat – to, že tento dluh budou platit právě oni a hlavně generace po nich přicházející jsou si vědomi. Uvědomění a přijetí onoho problému se moc neslučuje se sny o milionové práci.
Často přemýšlím, odkud se bere ten tolik nevlídný pohled na mladou generaci a ještě častěji se musím pousmát nad tím, že kdyby současná mladá generace byla natolik špatná, na kom by spočívala vina. Momentálně studuje na vysokých školách obrovské množství mladých lidí, nedostatek zájmu je o učňovské obory, neboť mladí kolem sebe neustále slyší, že k dobrému postavení a s tím spojeným přijatelným platem je potřeba minimálně maturita, ale nejlépe magisterský titul. Selhává tedy české školství, když 98-99 % ze současné mladé generace skončí „s podřadným platem či na pracovním úřadě“? Další otázka se poté otevírá, jestli tedy selhává i ten, kdo drží otěže českého školství a kdo mu určuje peníze, školní osnovy či podobu maturitní zkoušky.
„To, co se dnes děje v naší zemi, nemá obdoby. (…) škrty v sociální oblasti. Jejich důsledkem bude třeba naprostá ekonomická neatraktivita mít děti, tedy lze už počítat s výrazným poklesem porodnosti.“ Možná by se slušelo říci, že pokles porodnosti není způsobený škrty ve státním rozpočtu, ale jedná se o celoevropský trend, který souvisí především se změnou životního postoje. Možná to tedy není ona „naprostá ekonomická neatraktivita mít děti“, ale je to důsledek například příležitosti cestovat, která byla po čtyřicet let totality radikálně omezena. Pro mladou generaci se otevírají i jiné možnosti, například velké šance studovat, které nejsou omezeny stranickým aparátem. A v neposlední řadě mnoho mladých lidí s početím dítěte chce počkat, dokud nebude mít dostatek finančních prostředků k jeho zajištění. Doba svateb v nízkém věku spolu s kupou dětí se zdá být nenávratně pryč. Ovšem není to důsledkem škrtů v sociální oblasti českého státu, jedná se o věc celoevropskou – minimálně celoevropskou.
„Přitom nejlevnějším a nejúčinnějším řešením budoucí důchodové krize je zajištění odpovídající generační reprodukce. To znamená mít dostatek odrostlých dětí, které v budoucnu zaplatí důchody svých už nepracujících prarodičů.“ Anebo nejúčinnějším, leč více drastickým způsobem s lepší vidinou do budoucnosti, je důchodová reforma. Mladí lidé vědí, že ve svém důchodovém věku budou žít z toho, co si během svého produktivního pracovního života byli schopni našetřit. Nespoléhají ve většině na stát, ani na své děti. Otázkou tedy je, jestli je to nezodpovědnost a naivita.
Jeden kanadský myslitel a zároveň i politik řekl: „Vlastní lidské vědomí je závislé na tom, jak ho vidí jiní. Faktem je, že pokud druzí vidí člověka v podřízené pozici, on sám se tak může začít cítit a stavět se do oné role.“ Jestliže budeme neustále slyšet – především před volbami – že mladá a nastupující generace je naivní a nevědomá, možná se tak začne cítit. A pak oněch 98-99 procent mladých produktivních lidí skutečně skončí na pracovním úřadě a v podřadném postavení. Pak už stát bude mít problém nemalých rozměrů zasahující do všech oblastí lidského života.
