Místo fanfár se konal smuteční pochod

České předsednictví je podle všech náznaků, jež přicházejí z celé Evropy, u konce. Místo očekávaného aplausu na zářivém jevišti se setkává se smuteční hudbou znějící za davem truchlících.

Plány byly nemalé. Malinká země v srdci Evropy, jak si často Češi nechávají říkat, chtěla oslnit svět. Měla to být sláva státu, který je často západními mocnostmi zařazován k východním sousedům, ačkoliv se tomu všemožně brání. Heslo „Evropě to osladíme“, jímž jsme se prezentovali, Čechům řádně zhořklo v ústech.

Hruď se měla dmout pýchou. Nyní se Česká republika ocitá v dlaních a z velkých nadějí zbyly jen trpké slzy. Od 24. března, kdy padla česká vláda, veškerá radost vyprchala. Deníky i televizní zpravodajství jsou den ode dne pesimističtější. A včerejší den sebral všem posledním snílkům naději na úspěšné dotažení českého předsednictví do konce. Včerejší neformální zasedání ministrů pro regionální rozvoj dalo dobrému jménu České republiky definitivně sbohem!

V čase, kdy padla vláda, ztratilo české předsednictví na vážnosti. A jakpak by ne, copak mohou ministři Topolánkova kabinetu, kteří jsou momentálně v demisi, či nová přechodná úřednická vláda vedená Fišerem, být dostačujícím jednatelem se státem jako je Francie? Ovšem, že nikoli.

Francie vedená prezidentem Nicolasem Sarkozy žila v naději, že Česko své předsednictví nezvládne a bude si chodit pro radu právě k ní. První dny letošního roku ale ukázaly pravý opak. Ministři a celý tým, jenž se na těchto šest významných měsíců připravoval svědomitě, první překážku jménem ropná krize ustál. Česká republika tehdy vstoupila ve větší vážnost.

Srovnávat tehdejší předsednictví s tím včerejším, je jako srovnávat slepici s pávem. A toto srovnání není od ruky. České předsednictví se do své práce pustilo s vervou a po dílčích úspěších se dmulo pýchou jako páv roztahujíc své přenádherné peří. Stačily necelé čtyři měsíce a Česko leží v roli předsedající země jako oškubaná slepice čekající na svůj konec. Zbývající část předsednictví se pro nás stávají jen dožíváním.

A kdyby se o Česku náhodou mluvilo v zahraničních listech málo, vždyť od pádu Topolánkova kabinetu nenapsal svět o nás ani čárku, přišel umělec Černý se svým prohlášením. „S nástupem úřednické vlády pana Fišera stáhnu Entropu do Prahy.“ Dílo, které vyvolalo tolik povyku jako žádné jiné v Bruselu, má mít svou derniéru 8. května jako padnutá vláda. Entropa tak bude kontroverzní od svého počátku až do úplného konce.

Její slavnostní odhalení se později proměnilo v omluvu především pro ty země, které ten jasný český humor nepochopily. Bulharsko, jež se na této obří skládance pyšnilo podobou tureckého záchodu, zavelelo jednoznačně – odstraníte či zakryjete tu hanebnost, která nás, jakožto suveréni stát, ponižuje.

Navíc fakt, že Černý spolupráci s dalšími umělci ze zemí Unie pouze předstíral, vyplynulo záhy. Entropa se stala navštěvovanou atrakcí, kvůli níž se lidé pohoršovali i bavili. 8. května ale přijde o bruselský vzduch a přesune se do Prahy. Po ní zbude jen díra, prázdné to místo. Možná i tak se bude později prezentovat české předsednictví v brožurách Evropské unie.

Češi zklamali a jméno České republiky se bude jen těžko po této frašce vynášet do nebe. O tom, že tato fraška nebyla navíc jen levným aktem, není potřeba mluvit. Vláda si vyčlenila dvě miliardy, zdali je překročila, se uvidí v létě. Dnes už je víceméně jasné, že z nemalé části to byly peníze vyhozené z okna, neboť velký to cíl, povznést zemi do lepší společnosti, se nezdařil. Ba naopak.

 Argumenty, jež znějí proti této kritice, se hlasitě odvolávají na fakt, že české předsednictví zdaleka neskončilo a má před sebou ještě nemalý úkol. Tak proč nad tím lámat hůl? Ano, to má. Ale včera po neoficiálním summitu, kdy se z 26 členských zemí zúčastnilo jen sedm ministrů a zbytek poslal jen své úředníky, je ještě v co doufat? Vždyť i ten největší snílek musel zahodit své růžové brýle a zuřivě se odvrátit od Komenského Mámení.

Objevuje se zde otázka, kdo za toto všechno může. Většina lidí, těch obyčejných a prostých lidí, má v tom zcela jasno. Ti, kdo svrhli vládu, to jest Paroubek a jeho oranžově (či do rudě červena?) vybarvená strana s tichým přičiněním prezidenta Klause, jenž vždycky přece prezentuje názory své drahé země, jíž je hlavou. Osobně se k tomuto názoru směle přikláním.

Ať už v mnohém mohla být vláda Topolánka jakkoliv jiná, svrhnout ji v době předsednictví, je holé hulvátství, nebo jak se vyjádřil bývalý prezident Havel „kudla do zad“. Takový to akt přece musí mít následky, což je selskému rozumu jasné. Asi to bylo zřejmé i socialistickému předsedovi Jiřímu Paroubkovi, když se mu ve chvíli konečného vydaření svrhnutí vlády zmerčil v obličeji výraz absolutní bezradnosti, co bude dál.

 Osobně bych ty dvě miliardy, ať už se konečná cifra bude pohybovat pod její hranicí či nad ní, dala zaplatit těm, kdo za tuto českou ostudu v Evropě mohou. To, že tato ostuda je zapříčiněna pádem vlády je zřejmé, tudíž na viníky si každý můžeme ukázat sám podle svého přesvědčení, a že to nebude těžké, o tom asi nikdo v tomto státě nepochybuje.

Česká republika si své renomé alespoň částečně zachovat mohla, ale to by tu svou zbídačenou slepici musela nechat dojít do kurníku, nikoli ji v půlce cesty podlomit její chatrné nožičky. Ačkoliv předsednictví České republiky ještě oficiálně neskončilo, pro mnohé z nás ano. Z naděje zbyla jen trpkost. Z nadšení zklamání.

Mě osobně se chce brečet z toho, co Česká republika v Evropě předvádí. T. G. Masaryk, který se pyšnil označením prezidenta osvoboditele, se musí otáčet v hrobě…