Květy bílé růže

Román na pokračování o světě vznešených šlechticů, modré krve, lsti a podvodů, kde se pravda stonásobně lépe skryje, než aby vyšla na světlo.

I.

Nera smutně vzdychla a sedla si na okno. Zhluboka vdechla noční, přesto velmi teplý, letní vzduch. V celém pokoji byla tma, jen měsíc svými paprsky ozařoval Neřinu tvář. Nebe bylo bez mraků, hvězdy ho pokojně osvětlovaly a zdálo se, jako by příroda lehce oddychovala ze svého sladkého spánku.

Nera zvedla jsem své krásné tmavé oči, leč velmi posmutnělé, k obloze. Ale za pár vteřin svou tvář schovala do dlaní. Ponurou komnatou se rozlehl její tichý pláč. Nera si silně přitáhla k sobě kolena, které hned objala rukama a hlavu zabořila mezi ně.

Jakou barvu mělo nebe, tak se cítila i její duše. Připadala si sama, přestože byl dům plný nepřeberného množství lidí. Její otec pořádal ples. A důvod jeho konání? Neřino uvedení do společnosti. Do společnosti snobů, lhářů, podvodníků a všelijakých dalších podivných lidí. Ať pro Neru znamenali tito lidé cokoliv, jedno bylo jisté a neměnné a to, že tato skupina lidí, k nimž má od nynějška Nera patřit, je ta tzv. vyšší společnost.

Přestože to byl ples na Neřinu počest, ani za mák o něj nestála. Jenomže její názor v tomto domě nebyl nikdy respektován. A vlastně ani mimo něj. Ve společnosti, v níž Nera žije, totiž slova ženy mají stejnou váhu jako malé pírko. I přestože mají původ.

Slyšela přijíždět kočáry a ani se nenamáhala se zvednout a jít se přivítat s hosty. Věděla, že baron Mihovský, tedy její otec, bude zuřit. Jen nemohla najít sílu vstát a nasadit si na tvář masku skrývající bolest a zároveň opovržení.

Byla oblečena, učesána i nalíčena. Vše bylo připraveno. Stačilo spustit nohu na zem z okenního rámu a vykročit. Jít vstříc plesu. Jenomže jak hledat sílu tam, kde už žádná není? Nera opět vzdychla a zadívala se na oblohu. Jak strašně ráda by roztáhla křídla a uletěla daleko za hory. Ovšem její pomyslná křídla byla přistřihnuta a její dívčí nohu tíží vězeňská koule.

Poté si sáhla do výstřihu, kde se třpytil zlatý křížek. Dostala ho od maminky, když byla ještě malá. To byla doba, kdy byla ještě naživu. V mysli ji vytanul obrázek mladé, přenádherné a dlouhovlasé ženy se zářivým úsměvem.

„Kéž bys byla se mnou," zašeptá Nera do ticha. Vzpomínka na milovanou osobu ji dodá energii do jejích žil a Nera, leč pomalu a neochotně, přece jen vyjde z pokoje do víru zábav, po nichž ale vůbec netouží.

Jakmile scházela dolů do sálu po schodech, všechny páry očí byly na ni upřeny. A nejednou se ozval ohromující výdech. A nebylo se čemu divit. Nera Mihovská byla sama o sobě velmi půvabnou mladou dívkou. Ovšem dnes z její krásy všem přecházel až zrak.

Do jejich dlouhých hnědých vlasů měla jako obvykle vpletenou růži s lehkým červeným nádechem. Ve stejných barvách tonula i její večerní róba. Byly to korzetové šaty za krk končící vlečkou. Na nich byly našity stříbrné korálky, které se při každém jejím kroku třpytily. Na jejích malých nohách byly nazuty střevíčky načervenalého odstínu.

„Dobrý večer, otče," pozdravila uctivě, ačkoliv mnoho úcty si u ní baron nezískal.

„Jdeš pozdě, dcerunko," s úsměvem ji pokáral.

„Omlouvám se, ale přála jsem si být pro vás v tento večer krásná," odpověděla Nera taktéž s úsměvem a souhlasné zašumění přítomných hostů, ji dokázalo, že její cíl byl splněn.

Baron Mihovský nabídl své dceři rámě a odvedl ji doprostřed sálu. Poté se zastavil a vzal sklenici šampaňského z tácku nejbližší služky. Hosté ho napodobili. Včetně Nery. A poté začal baron mluvit.

„Uspořádal jsem tento ples na počest mé jediné dcery, Nery," a lehce pokynul směrem k ní. „Při příležitosti jejích dnešních sedmnáctých narozenin. Tímto věkem se z malé holčičky stává žena. A jako každý správný otec, i já ji tímto uvádím do společnosti."

A pozvedl svou sklenici. „Nechť ji provází v životě jen štěstí. Všechno nejlepší, dcero," ukončil svou slavnostní řeč napitím se. Všichni hosté jeho počínání zopakují. Baron poté zvedne ruku do vzduchu a sálem se rozlehne hudba. A následuje sólo oslavenkyně se svým otcem.

Jakmile píseň skončí, už ji do kola berou další a další hosté. Každý si chce se vstupující ženou do společnosti zatancovat. Když po hodině hraní si dá orchestr pauzu, Nera je jenom ráda. Rychlým, ovšem stále vznešeným, krokem se zamíří napít.

Když už drží sklenici plnou vody v ruce, zaslechne rozhovor šlechtice Lorenza s jejím otcem. „Předevčírem odpoledne byly uvězněny dvě ženy kvůli podezření z čarodějnictví. Jedna z nich je mladá děvečka, která otrávila krávu své paní a druhá je stará bába, o níž se říká, že svými čáry dokáže léčit. Ovšem kdo ji rozčílí, na toho umí poslat prokletí."

„Soud se jimi bude zabývat a zajisté nad nimi vynese spravedlivý rozsudek," řekne baron Mihovský.

„Máte pravdu, pane," přitakává Lorenzo. „Tyto zlé čáry je potřeba vyhubit. Než ony zahubí nás."

Zrovna kolem jde soudce Bruner.

„Pane soudce," osloví ho baron. „Jak probíhá případ dvou čarodějnic z nedaleké vesnice?"

„Jde o velice jasný případ," začne mluvit důležitým hlasem. „Jedna z nich použila své nadpřirozené moci k tomu, aby zabila krávu paní, s níž se téhož dne ráno pohádala. A ta druhá stará bába poslala prokletí na svou sousedku a nabízela očarované bylinky, které podle ní měly léčit. Ovšem každá rozumná hlava ví, že by dokázaly akorát otrávit. Takže upálení by je nemělo minout. "

Šlechtic Lorenzo jenom horlivě přikyvuje. Soudce Bruner zachytí nesouhlasný pohled Nery.

„Co si o tom myslíte vy, slečno?"

„Pokud se ptáte na můj názor, pane, tak jsem rezolutně proti těmto procesům. Vždyť se jedná o pouhé povídačky lidového původu. Za špatnou úrodu nemohou žádné kouzla mladých zhrzených dívek, ale například zlé počasí."

„No slečno," vyhrkne zděšeně Lorenzo.

„Vždyť to je rouhání!" Vykřikne soudce Bruner.

„Rouhání?" opáčí se pokojně Nera. „To v žádném případě. Vždyť v deseti božích přikázáních mezi mnohými stojí - nezabiješ."

„Ale toto je něco naprosto jiného, dcerunko," obrátí se na ní baron s rozčíleným výrazem ve tváři. „Omluvte ji, je mladá a musí se toho ještě mnoho učit," ospravedlňuje ji otec.

„Ale to nevadí. Však ona časem pochopí, že pro svět děláme jenom to nejlepší. Stejně je to jenom chátra zbytečných lidí," řekne soudce Bruner.

„Chátra zbytečných lidí?" optá se Nera zděšeně. „Jak to tak jenom můžete říci?"

„No tak slečno, vždyť jsou to lidé z nižší vrstvy. Co nám na nich záleží?" zasměje se šlechtic Lorenzo.

Nera se na něj podívá chladně a stejným tonem podotkne: „Stále jsou to lidé, pane, a jako my mají i oni svá práva."

Lorenzo se chystá něco namítnout, ale soudce Bruner ho přeruší: „Vidím, že slečna Mihovská asi četla Voltairovy spisy."

„Ano, četla," přikývne komtesa.

„Tak tím se to všechno vysvětluje," usměje se soudce.

„Opravdu a v čem?" zeptá se Nera.

„Voltaire chce čeřit poklidné vody naší víry. Obhajuje podřadné lidi a vládní moc by raději svěřil do rukou lidu než panovníkovi. Vždyť to je blázen, což dokazují všechny ty jeho texty."

„S tím s vámi ale rezolutně nesouhlasím," odporuje Nera. Než však stačí říci cokoliv dalšího, její otec ji předběhne.

„Ještě jednou se vám omlouvám. Nera je nezkušená a hlavně neučená. Ale to všechno napravím, nebojte. Žádného Voltaira v domě já nestrpím."

„To ani nemusíš, stačí mi jenom jeho spisy," odsekne Nera až se Lorenzo na ni překvapeně podívá. Baron se v prvním okamžiku zatváří překvapně, ovšem v tom druhém se rozesměje a jenom mezi zuby procedí: „Ach ty děti."

Pohladí Neru po vlasech. Poté se k ní nenápadně nakloní a šeptne ji do ucha: „To si spolu ještě vyřídíme."

„Pánové, nechce se jít podívat na nový portrét mého sídla na chodbě?" a už je vede ke zmiňovanému obrazu. Nera zůstane sama. Projde otevřenými balkónovými dveřmi na terasu. Opře se o zábradlí a zadívá se na zahradu, která je ozdobena nespočet světly.

Nera vzdychne. A tak je to těmito rádoby vznešenými pány, kteří si myslí, že jim svět leží u nohou, vždycky. Oni jsou přece šlechtici. To v nich proudí ta pravá modrá krev! Nera se oklepe. Copak má člověk právo říkat, že jeho život je důležitější než život nevolníka? Komtesa vztekle praští svou rukou do zábradlí. To ovšem neměla dělat, neboť jí rukou projede palčivá bolest. V zadumání si ji promne a vykročí po schodech do zahrady.

Nepřijde ji správné soudit lidi podle toho, jaký nosí titul.  Často lidé honosící se tím nejstarším rodinným erbem se chovají hůře než ten poslední nevolník, který má v sobě alespoň špetku pokory, což mnohým šlechticům chybí. Ale mít titul, takové chování a způsoby omlouvá.

Jakmile prochází záhonem bílých růží, zaslechne zoufalý pláč. Zastaví se a zaposlouchá se. Nedokáže určit místo, odkud vychází. Otáčí se po všech směrech, ale zdá se jako by ji pláč celou obklopil a ona není schopna najít jeho původce.

Zkusila jít napravo od paláce, kde si myslela, že je nejsilnější. Když ušla pár metrů, zjistila, že pláč vychází ze starého sklepa, který už mnoho let nepoužívali. Nera se toho místa už od dětství bála. Nedokázala říci proč, ale měla z něj hrůzu. Často měla pocit, že z něj vychází děsivé zvuky jako škrábání, vzdychání či utrápený pláč.

Několik chvil stála komtesa u schodů vedoucích do sklepa. Zoufalý pláč neustával, stejně jako Neřin strach. Nakonec v sobě přece jen našla odvahu a pomalým krokem sestupovala schod po schodu. Přitom se přidržovala staré zdi, jež obrůstala mechem. Čím byla níž, tím schody i zeď byly vlhčí.

Když stála na posledním schodu, rozprostřely se před ní staré rezavé mříže. Zhluboka se nadechla, jako by si chtěla dodat odvahu a otevřela je. Napravo na zdi byly louče. Komtesa jednu z nich okamžitě zapálila. Částečně se jí ulevilo, jakmile se kolem ní rozlilo světlo.

Začala se pomalu rozhlížet po sklepě a pomalu přitom šla hloub. Po chvíli se zděsila. Vždyť to nebyl sklep ale obyčejné vězení! Staré, leč jak se zdálo, stále alespoň trochu používané, vězení.

Neře se zatemnilo před očima a malinko se zapotácela. Chytla se zdi a zhluboka dýchala. „Vězení! Pod její zahradou! Jak je to jen možné?!" Promítalo se jí hlavou. Ale z jejího přemýšlení jí přerušil další zoufalý výkřik a tak znovu vykročila do temna po zvuku toho pláče.

Cestou míjela cely, v nichž se nacházely věci, o kterých se jí ve snu ani nezdálo. Starý chléb. Části oděvů. Stopy krve. Pomalu postupovala dál. Podlaha byla mírně snížená, z čehož komtesa usoudila, že jde níž a níž pod zem.

V tom najednou málem hrůzou vykřikla. S vytřeštěnýma očima a se svírajícím pocitem v duši nechápavě zírala do jedné cely. Tato byla větší než ostatní. O to byla také mnohem hrozivější. Jednalo se totiž o mučírnu.

Nera se na místě zapotácela. Věděla, že její otec není zrovna symbolem ctnosti a čistoty a že svůj rod upřednostňuje především, ale že by byl i vrah? Vždyť tyto mučicí nástroje nemůže lidská bytost přežít.

Několik vteřin stísněně koukala do místnosti. Bála se i dýchat. To místo jako by dýchalo za ni. Jako by mělo svou duši, která se teď jejímu zděšenému výrazu vysmívala. Neře zcela ztvrdly nohy. Děsilo ji to místo, přesto nedokázala odejít. Až další výkřik ji vytrhl a ona se vydala dál, přestože obrázek mučírny jí před očima nezmizel.

Na konci tohoto hrůzostrašného vězení objevila malou celu, kam světlo nemohlo nikdy proniknout. Dotknula se mříží, když v tom najednou ucítila na ruce něco lepkavého. Pohlédla tedy na ni a v tu chvíli málem omdlela. Na mřížích totiž byla krev. Lidská krev.

To, že komtesa nevzala nohy na ramena, byl tichý, o to zoufalejší, vzlyk vycházející z temné cely. Nera otevřela mříže, nedbajíc na krev, a osvětlila malou místnost. Když v tom ji čekal další šok. Uviděla sotva sedmnáctiletou dívku připoutanou řetězy ke zdi. Byla celá zmrzačená od mučení. Vyhublá, oblečení, tedy spíše jen cáry, které z něj zbyly, byly promočené krví.

Tento obraz, jenž se komtese vyjevil před očima, ji zcela ozbrojil. Celé tělo jí ochrnulo a ona nebyla schopná jediného pohybu. Brada ji klesla a oči se rozšířily šokem. Rty zdřevěněly a nešlo z nich vydat ani hlásku. Stejně by teď nemohla najít slova. Pohled na bezvládnou dívku přivázanou ke studené kamenné sklepní zdi pokrytou plísní se jí vryl do paměti.

Dívka sebou najednou trhla a z jejích úst vyšel zoufalý vzlyk plný bezmocnosti a strachu. Nera se probrala ze své strnulosti a rychle k ní přistoupila. Přestože s jejím tělem cloumal strach a zděšení, povinnost pomoci byla silnější.

Když jí Nera loučí posvítila do obličeje, dívka se zhrozila a začala křičet: „Nechte mě. Už se mě nedotýkejte. Prosím." Poslední slovo už jenom zašeptala a upadla do bezvědomí. Komtesa se rozhlédla po malé místnosti a u mříží našla stojan, kam louči zavěsila. Světlo se teď rozléhalo po cele, a tak alespoň nebylo napřímo upřeno na dívku.

Nera k ní poklekla. Zadívala se na tvář mladé dívky. Předtím než byla odvlečena do tohoto vězení, musela být velmi krásná. Teď komtesa viděla jenom strhaný a poškrábaný obličej plný krve. Nevěděla, co ji k tomu vedlo, ale pohladila ji. Ten něžný dotyk přivedl dívku k vědomí. Pomalu otevřela oči a pohledem vzdáleným hleděla na Neru. Ta se na ni usmála a řekla: „Neboj se mě, já ti neublížím. Chci ti pomoct."

Dívka nereagovala, jen dál se dívala na ni, přesto měla Nera pocit, že ji snad ani nevidí. „Pomohu ti a ten kdo ti to udělal, za to zaplatí," řekla komtesa tvrdě.

Když v tom dívka pootevřela ústa jako by chtěla něco říct, ale žádný zvuk z nich nevyjde. Nera se k dívce ještě více naklonila, aby ji neušlo ani jediné slovo.

„Kdo ti to udělal?" zeptala se jí.

Dívka se na ni zahleděla. Jako by teprve teď ji uviděla a uvědomila si její přítomnost. „Ďábel," zašeptala na pokraji svých sil.

„Ďábel?" zopakovala po ní nevěřícně Nera.

„On mě vidí," řekla potichu dívka a rozhlídla se všude dokola.

„Kdo?" optá se znovu Nera.

„Ďábel," usmála se a upadla zpět do bezvědomí.

Nera na ni zůstala nechápavě koukat. Ta dívka se dočista zbláznila. Není při smyslech. Najednou, aniž by si to uvědomovala, začala mluvit na hlas. „Musím zavolat otce, ten si bude vědět rady. Baron s tímto určitě nemá nic společného. Baron Mihovský by toto nikdy..."

Nestihne tu větu ani doříct, když v tom se místnosti ozve nepředstavitelný zoufalý řev dívky, až Nera spadne dozadu a hlavou se praští o mříže. Slušivý účes se jí uvolní a vypadne z něj pár pramenů vlasů. Komtesa také cítí, že se jí šaty na zádech o něco na zemi roztrhly.

Ale nedbala na to a zděšeně koukala na dívku, která teď křičela: „Barone, prosím, nechte mě. Já nic neudělala. Já žádnou krávu neotrávila. Pošla sama. Byla už stará. Prosím, nechte mě být, barone Mihovský!"

Křičela celá zoufalá. Nera nebyla schopná cokoliv říct a ani ji uklidnit. Jí samotné se při jméně jejího otce zatmělo před očima. Musela na vzduch. Musela okamžitě na čerstvý vzduch. Nemohla dýchat.

Popadla louči a běžela sklepem. Toužila být co nejrychleji opět na zahradě. Srdce jí chtělo vyskočit z těla, jakou rychlostí bušilo. Před sebou měla jenom obraz utrápené dívky, jak říká „Prosím, nechte mě být, barone Mihoský..."

Vyběhla spěšně schody, div se o ně nepřerazila. Poté přeběhla celou zahradu a až na terase se zastavila. Přerývaně dýchala. Stála zády k místu, kde se nacházel sklep. Nechtěla se ani za nic otočit. Jediné co si přála být co nejdál od něj. Ovšem on ji k sobě přitahoval jako magnet. Táhl ji tam zpět. Proniknul do její hlavy.

Nera si v zoufalství schovala hlavu do dlaní, ale nic nepomohlo. Když v tom uslyšela hlas. Přicházel z otevřených balkónových dveří. Nebyla schopna určit, čí hlas to je. Když v tom se jí zatmělo před očima, hlava se zatočila a ona upadla do mdlob.

„Něco tady musí být," zašeptala. „Sebemenší náznak, nějaký útržek zapomenutý. Prostě musí," přesvědčovala sama sebe. Rozhlížela se v  potemnělém pokoji. Nádherně osvětlená zahrada pro Neřino uvedení do společnosti zabránila nepronikavé tmě prostoupit celou tuto místnost.

To Katherině vyhovovalo. Našlapovala, jak nejtišeji dokázala. Očima tikala z jednoho kouta do druhého. Nevěděla, kde začít. Její pohled padl na baronovu knihovnu. Že by mezi těmito mnoha knihami našla to, co tak zoufale hledala? Avšak otáčením každičké stránky z těchto tisíce psaných příběhů ručně vázaných do obalů, by ji zabralo moře času. Ten ale ona neměla.

Prudce se otočila a její oči spočinuly na stole. Katherina se usmála. „To bylo by to příliš jednoduché," vzdychla.  Nadále se rozhlížela po baronově pracovně. Nalevo od ní byl nádherný krb, nad nímž se tyčil obraz zesnulé baronky Mihovské.

Katherina se na něj smutně podívala a pokojem se ozvalo smutné povzdechnutí. S námahou od obrazu odtrhla oči. Naproti krbu se nacházela dvě mohutná křesla potažená dříve rudě červenou látkou. Dnes už jasná barva připomínající toreadorský šátek byla zašedlá, nasáklá všude přítomným kouřem z doutníků, kterým se zde baron s radostí oddával.

Mezi nimi stál ručně vyřezávaný starý stůl. Byl kulatého tvaru. Uprostřed byl vyrytý erb rodu Mihovských. Dvě překřížené bílé růže. Katherina si vzpomněla na dobu, kdy bílé růži na tomto panstvím bylo možné potkat na každém kroku. Baronka Mihovská se o každou z nich starala jako o své dítě.  Věnovala jim tolik času, tolik lásky.

Hrozně toužila po svém vlastním dítěti, ale dlouhý čas manželům Mihovským osud tuto radost nedopřál. A tak bílé růže se staly její náhradou. Věnovala jim tolik něhy, kolik v té útlé bytosti jen bylo.

Poslední nádherná bílá růže byla položena na její hrob. Od té doby lány bílých růži zůstávají opuštěné. Čekají jen na další lidskou ruku, která jim věnuje své jemné pohlazení, a ony opět světu ukáží svou krásu.

Katherina zatřepala hlavou, jako by vzpomínku chtěla ze své hlavy vytřást. Jako kdyby jí způsobovala bolest, jíž nedokázala zvládnout. Víčka měla pevně přivřené k sobě, snad zadržovala slzy.

Po chvíli si uvědomila, kvůli čemu přišla a začala se opět rozhlížet po pokoji. Ovšem zjistila, že víc nábytku pracovna neobsahuje. Nato jak je celý palác luxusně vybaven, působí oproti němu tato místnost chabě. Nespočet knih, pracovní stůl, dvě křesla, malý kulatý stůl, krb a portrét baronovi zesnulé ženy. Netušila, kde začít. Tušila, že zde musí něco být, ale zároveň jí to připadalo moc jednoduché.

Schoval si tak cenné dokumenty do šuplíku a zastrčit je do jedné z těchto knih? Nebylo by to bezpečné, přestože jich je tu tisíc? Člověk se lehce splete, přehmátne a tu danou vyhodí či vypůjčí a co pak?

„Musím někde začít," zašeptala. Když se chtěla pohnout, uslyšela na chodbě kroky. Zmocnila se jí zoufalost. Očima tikala z jednoho místa na druhé, jako by hledala nějaký východ či alespoň místo, kam by se mohla schovat.

Vždyť přitom před malou chvíli sama řekla, že oproti ostatním pokoji v paláci je velmi málo vybaven. Přesto hledala nějakou skulinku, kterou v tom spěchu přehlédla. Zoufala stála uprostřed místnosti a převládal v ní pocit úplné bezmocnosti.

Kroky byly čím dál tím blíž. Pomalé a šouravé. Jako by se po chodbě plížily. Katherina nebyla schopna se pohnout. Přestala snad i dýchat. V hlavě měla úplně prázdno. Nemohla ani myslet.

Měla pocit, že i krev v jejím těle se zastavila. Nohy jí zdřevěněly. Oči vytřeštěně zíraly na jedno místo. Ani nevěděla, na co hledí. Pociťovala jen jedno a to strach. Či zoufalost nebo bezmocnost?

Kroky se zastavily přede dveřmi. Katherina se ani nepohnula. Připadalo ji, že slyší, jak ta tajemná osoba pokládá ruku na kliku. Byla si jistá, že v této chvíli kolem ní objímá prsty. Klika se pomalu pohybovala směrem dolů. Když v tom se paláce rozlehl křik...

„Dobrý večer, biskupe Gustave," hrnul se k tmavovlasému, dobře udržovanému sotva čtyřicátníkovi.

„Pěkný večer barone," odpověděl biskup a přijal nabízenou ruku. „Vidím, že vaše plesy si stále udržují vysoký standart," pokračoval a lehce se přitom pousmál. Jeho obličej ale zůstával nadále vážně strnulý.

„Děkuji," odpověděl potěšeně baron.

„Vaše dcera roste opravdu do krásy," pochválil Neřinu krásu a v jeho očích se zlověstně, možná až nenasytně, zalesklo.

„Aby ne když v ní koluje šlechtická krev rodu Mihovských," zašveholil baron.

„Ano," přikývl biskup, „možná právě díky ní jsou vaše plesy vždy znamenité. Což mě přivádí k tomu, kvůli čemu jsem doopravdy přišel. Ne že by mě samozřejmě netěšilo to výborné jídlo a pohled na krásné ženy," rychle dodal.

„Máte na mysli zřejmě naši společnou věc, že?" optal se baron a významně se na biskupa podíval.

„Přesně."

„Tady se o tom nebudeme bavit, pojďme se projít," navrhl baron a ukázal směrem k otevřeným balkónovým dveřím. Prošli sálem a ocitli se na terase, kde se ale nezastavili a pokračovali dál do zahrady.

„Děje se snad něco?" optal se baron, když se ocitli v dostatečné vzdálenosti od sálu a hudba se k nim donášela jen v tichých ozvěnách.

„Nebojte, všechno je v pořádku. Chtěl jsem se jen zeptat, jak to vypadá s naší mladou čarodějnicí?" a nebezpečně se mu při tom zalesklo v očích.

„Dneska se konečně doznala. Musím vám, biskupe, ale říci, že to byla fuška. Neřekl byste, co všechno vydržela. Už jsem myslel, že naše už léty prověřené metody selžou," rozesmál se baron.

„Opravdu? Stále zapírala?"

„A jak tvrdošíjně," přitakal baron Lhotský.

„Alespoň řádně trpěla, když zaprodala svou duši ďáblu," rozesmál se tentokrát biskup. Jeho smích ale neměl s lidským smíchem nic společného. Bylo to něco jako skřípení zubů s ďábelským nádechem, který s jeho církevní róbou nepříjemně kontrastoval.

„Víte, barone, mám pocit, že už nastala ta pravá chvíle k tomu, abychom vymýtili čarodějnictví i z vyšších kruhů."

Baron se v prvním momentě zatvářil překvapeně, ale v mžiku mu došlo, jaké výhody z toho pro něj budou plynout, a s nadšením přitakal.

„Mám podezření, že už i mezi čistou šlechtickou krví ďábel zaryl své drápy. A pokud chceme svět očistit od pohanů, židů a těch slabomyslných, kteří podlehli ohnivým svodům, musíme zakročit i mezi urozenými."

Baron Mihovský stále souhlasně kýval hlavou, ale v mysli už si počítal, kolik majetku šlechticů odsouzených z čarodějnictví získá. A poté koupí ten malebný zámek v Čechách.

„Mohu se tedy na vás spolehnout?" obrátil se biskup na barona.

„Ale samozřejmě," přitakal rázně. „Mohu se jen zeptat, kdo je ten hříšník, jenž podlehl lákání ďábla?"

Biskup Gustav se rozhlédl kolem sebe, a když se ujistil, že v jejich přítomnosti není poblíž nikdo jiný, naklonil se k baronu a pošeptal mu: „Baronka Sténská."

„Ta stará protivná ženská na tom zpustošeném hradu dole u jezera?"

„Ano, to je ona. Ale nepřekvapuje mě to ani."

„To mě také ne."

„Barone," naklonil se biskup opět blíže, „prozatím to musí zůstat v tajnosti. Náš církevní řád tuto záležitost ještě prošetřuje a vše musí zůstat v tajnosti. Rozumíte?"

„Ale zajisté."

„Do té doby to vyřiďte s tou služkou. Doznání už máte. Přeji pěkný večer," rozloučil se biskup a odcházel zahradou pryč od paláce Mihovských.

S úsměvem pozoroval odcházejícího duchovního. Měl obrovskou radost. V hlavě mu stále zněla biskupova věta: „Víte, barone, mám pocit, že už nastala ta pravá chvíle k tomu, abychom vymýtili čarodějnictví i vyšších kruhů."

Konečně přijdou na řadu i peníze. Ne že by samotné mučení a ty lži, kupování vážnosti díky hlouposti lidem nebylo samo o sobě dosti zábavné, ale kdo by pohrdl truhlou dukátků? Těch leklých malých kovů obrovské hodnoty?

Na začátku to třeba bude jen jedna truhla, ale bylo mu jasné, že baronka Sténská nebude zdaleka poslední obětí církevních machinací, jak si znovu přitáhnout k sobě věřící. Když k tomu připočteme ještě zcela zfanatizovaného biskupa Gustava, dává to v konečné podobě mnohem víc než jednu truhlu.

Baron se rozesmál nahlas a jeho vypočítavý smích se rozlehl noční tichou zahradou. Čím více se mu zvětšovala vidina zlata, tím více a více se smál. Jeho tučné břicho se zvedalo a znovu padalo pod tíhou zemské přitažlivosti.

Baron byl se sebou velice spokojen a to byl teprve začátek večera. Uvědomil si, že by se měl vrátit na ples, aby nebylo podezřelé, kam na tak dlouho zmizel. Rozhodl se ale, že se ještě zastaví ve své pracovně, neboť vidina zámku v Čechách ho zachvátila. Musí připravit podklady k jeho koupi.

Celou dobu co k místnosti, která byla na opačné straně než hala, v níž se konal ples, směřoval, nemyslel na nic jiného než na zámek a peníze. Jak procházel temnými chodbami, začínal si uvědomovat, že tento výnosný obchod s lidskými životy mu může vynést mnohem víc než jeden zámek v Čechách.

Najednou před sebou viděl, jak se rod Mihovských vyrývá zlatým písmem do dějin. Každý bude vyslovovat jeho jméno ještě s větší úctou, než tomu bylo doteď. Každý se ho bude bát. Nikdo se mu nebude chtít postavit.

A on si pak bude moc dělat, co se mu jen zlíbí. Tato vidina ho zcela pohltila, že mu cesta tak rychle utekla a on najednou stál před svou pracovnou. Ve chvíli, kdy pevně stiskl kliku, se palácem rozlehl hrůzostrašný křik, který podle všeho vycházel z tanečního sálu.

Pustil kliku a utíkal tam.