Fotbal s nádechem prolité krve

 V osmdesátých letech se fotbalové trávníky otřásly hned několikrát. Především angličtí rowdies byli tehdy na vrcholu svých sil a jejich obávaná pověst měla své důvody. Dvě tragédie změnily mnohé. Hillsborough slavila své smutné dvacáté výročí před dvěma měsíci, The Heysel je připomínán právě nyní. Ovšem dnešní bezpečí na stadionech bylo vykoupeno příliš životy.

Psal se 29. květen roku 1985. Brusel vítal davy fanoušků. Anglie a Itálie zaplavily ulice Belgie. Nastal den D. Nad hlavami lidí, ať už fotbalových příznivců či domácích obyvatel ploužících se do práce a zpět, se mísily dva typy vlajek. Jedna symbolizovala anglické město známé po celém světě nejenom týmem od řeky Merseyside, ale také legendární hudební skupinou Beatles, druhá prezentovala černobílou ‚starou dámu‘ z Itálie.

Liverpool FC a Juventus FC byly tehdy dva nejsilnější týmy v Evropě. Jejich souboj měl rozhodnout o tom, kdo si domů poveze trofej zajišťující mu přízvisek nejlepšího týmu na starém kontinentně po celý rok.

The Reds získali titul evropského mistra rok předtím a panovačně si brousili zuby na pátý, který by tímto zápasem získali. Juventus byl ale odhodlán tento plán překazit. Tým sjednocující talenty jako byl Zbigniew Boniek, Marco Tardelli a Michel Platini, jenž slíbil fanouškům staré dámy boj, na jehož konci se trofej bude lesknout v italské vitríně v Turíně.

Místo úžasné podívané na fotbal, jež měla představovat dva top týmy, se stala scéna, kterou si nikdo nepřál vidět, a na níž se nedá lehce zapomenout. O to smutnější je fakt, že se zápas odehrál, i přes opar smrti devětatřiceti lidí.

To, že toto utkání nebude bezproblémové, se ukázalo evidentní už při výběru stadionu. The Heysel, jenž získal čest prezentovat finále evropského poháru, byl ve značně zuboženém stavu. Jde o pohled, který fanoušek vidět nechce, ale v osmdesátých letech byl častý. A že se na výběru neadekvátních stadionů nic nezměnilo ani v Anglii o čtyři roky později, není s to připomínat.

Ačkoliv námitek na neschůdný stadion, který oslavovaný fotbalový svatostánek nepřipomínal ani z rychlíku, bylo nespočet, federace se rozhodla nechat zápas odehrát tam. „Rád bych věděl, kdo byl tak pošetilý a vybral tolik zchátralý stadion pro dva obrovské kluby hrající finále evropského poháru,“ vyjádřil se po incidentu Phil Neal.

Jestliže výběr stadionu byl špatný, rozestavění fanoušků bylo více než chybou. Ze sektoru Z, který byl z jedné strany obklopen fanoušky Juventusu, z druhé zaznívala hymna příznivců Liverpoolu, se organizátoři rozhodli udělat sektor pro neutrální diváky. To, že v Belgii je značná část obyvatelstva italského původu, byl nepatrný fakt, jenž unikl pořadatelům, a který byl zažehujícím motorem toho, co později nastalo.

Aby chyb v podání organizátorů nebylo málo, své dokonalo oplocení, které bylo mezi sektory zajištěno. Při větším větru by slabý plot bránící jednotlivé fanoušky šel k zemi sám, natož při návalu liverpoolských fanoušků, kteří byli svou agresivitou, stejně jako všechny tehdejší anglické týmy, známi po celé Evropě.

Ještě jednu motivaci měli příznivci odění v červených dresech a to bylo nenechat si od italských fanoušků nic líbit. Rok předtím probíhalo finále taktéž v režii Liverpoolu FC, ale tenkrát jiného italského týmu – AS Římu. Liverpoolští hráči v roce 1984 zvedli se slzami v očích pohár nad hlavu a jejich fanoušci propadli v euforii. Euforie byla ale přerušena jejich napadením příznivců AS Řím po odchodu ze stadionu. Co o tom, že v Bruselu stál jiný tým. Pro liverpoolské fanoušky to byla stejná národní skupina.

Přes všechny tyto fakty byla organizace bídná. Bruselští pořadatelé nebyli připraveni na známou rowdieskou pověst, jež obcházela starý kontinent jako přízrak strachu. Ze sektoru Z, který měl zářit rozličnými barvami, neboť právě zde se měli setkat neutrální fanoušci, se stal černobílý šik.

Malé množství policejních příslušníků, ještě menší počet pořadatelů. A to vše na polorozpadlém stadionu, jež svou slavnou éru měl už za sebou, stejně jako svatostánek Za Lužánkami u nás. „Důvod, který vedl k tragédii, byl jednoduchý – nedostatek autority,“ vyjádřil se fanoušek LFC Peter Hooton.

Ve vzduchu bylo cítit hmatatelné napětí, jež se všech účastníkům zarývalo pod kůži. Jakmile do sektoru liverpoolských fanoušků přiletěly světlice z opačně vyznávajícího tábora, na problém bylo zaděláno. Příznivci jednoho z nejúspěšnějších týmů Albionu v historii se jako jeden muž rozeběhli proti svým protivníkům.

Jejich síla byla drtivá. Chabý plot, který sektory odděloval, byl tak ubohý, že se při rychle přibližující rojnici červených těl musel skrčit sám. Fanoušci staré dámy se zalekli běžících se anglických rowdies a couvali zběsile ke zdi stadionu, čímž si vytvořili smrtící past. Ze tří stran odděleni betonovou zdí, na opačném pohledu se na ně hnal dav pomstychtivých fanoušků.

Najednou zeď stadionu The Heysel spadla. Nevydržela nápor příznivců toho kulatého nesmyslu a pohřbila pod sebou devětatřicet lidí. Osmatřicet italské národnosti a jednoho příslušníka belgického státu. Dalších několik stovek diváků bylo zraněno a své následky si nesou do konce života.

Z oslavy fotbalu se tak stala tragédie, na níž se mnozí stále bojí jen pomyslet. Záběry ze stadionu byly vysílány do světa. Fotbaloví komentátoři oněměli. Rodiče posílali děti pryč od televize pod různými záminkami. Lidé při pohledu na tragédii pociťovali hněv, úzkost a mnozí hanbu. Hanba se týkala těch, jejichž fotbalové srdce leželo u řeky Merseyside.

Vlna výčitek a proud nadávek zahrnující slova jako stupidní mentalita, hrubost a arogance zaplavila Albion. Ačkoliv majoritní část odpovědnosti padala na hlavu fanoušků Liverpoolu, tresty se žádaly pro celou fotbalovou obec Anglie.

Ty přišly hned v zápětí. Anglická premiérka Margaret Thatcherová potvrdila své přízvisko železná dáma a žádala potření nebezpečného jevu – chuligánství.  Dva dny na to nařídila okamžité stáhnutí všech anglických fotbalových klubů z evropských soutěží na příští sezónu.  UEFA tak příznivá k týmům Albionu nebyla. Zákaz prodloužila na pět let, pro účastníka osudového finále Liverpoolu FC ještě o rok déle.

Média označila 29. květen 1985 za den, kdy zemřel fotbal.

Navzdory tragédii se finálový zápas odehrál. UEFA se obávala násilí, které by mohlo propuknout, kdyby byl zápas odložen. „Seděli jsme v kabině strnulí. Věděli jsme, že na stadionu něco stalo, co způsobilo smrt lidí. Neznali jsme ale přesný rozsah. Když za námi přišel šéf policie a řekl, že máme jít hrát, nevěřili jsme svým uším,“ vzpomínal Mark Lawreson, který tehdy oblékal červený dres.

To, že přesné informace nepronikly ani do kabiny hráčů Juventusu FC, potvrdil Paolo Rossi, který ve finále nastoupil jako útočník. „Jak moc těžké bylo jít hrát? Jako hráči jsme neměli ponětí o rozsahu tragédie. Někteří lidé říkali, že pouze jeden člověk zemřel. Opravdu jsme neměli přesné informace. Teprve po zápase jsme se dozvěděli celou hrůzostrašnou pravdu. Byli jsme přinuceni hrát. Neměli jsme jinou šanci. Znovu říkám, nebyli jsme informováni. Kdybychom bývali přesně věděli, jaká je situace, jako hráči bychom se možná proti rozhodnutí jít hrát postavili, ovšem chyběla nám fakta.“

Hráči Juventusu díky gólu z penalty Platiniho vyhráli. Bylo to ale hodně trpké vítězství. Když fotbalisté ‚Staré dámy‘ po posledním hvizdu rozhodčího začali slavit svůj triumf a pobíhali v euforii po hřišti, mnoho fanoušků, i těch vlastních, jim to vyčítalo.

„Byly mi tehdy tři, tudíž až později jsem se dozvěděl, co se stalo. Stále jsem naštvaný, když pomyslím na hráče Juventusu, jak obíhají hřiště s pohárem nad hlavou,“ řekl Andrea Lorentini, jenž na The Heysel ztratil otce.

„Ze všech svých vítězství jsem nejméně pyšné právě na tohle. Byl to hodně špatný večer. Jednalo se o zápas, který měl být raději zapomenut, ačkoliv je těžké zapomenout na to, co se stalo. Utkání nemělo být odehráno, ale tohle nebylo rozhodnutí hráčů,“ vzpomínal Marco Tardelli, tehdejší záložník italského týmu.

„Po finále za hráči Juventusu přišel Bruce Grobbelaar (tehdejší gólman Liverpoolu FC) a omluvil se za chování anglických fanoušků. Ale tohle nebyla chyba ani Liverpoolu, ani Juventusu,“ dodal.

„Liverpool měl mnoho zkušeností s velkými evropskými zápasy jako málokterý tým tehdy. Peter Robinson, tajemník anglického klubu v osmdesátých letech, před zápasem vyjádřil své znepokojení policii, ochrance i stadionu. Teď lidé mohou jenom žasnout nad tím, proč UEFA a ani špičky belgického fotbalu ho neposlechly,“ vzpomínal trpce Alan Kennedy.

Celý večer byl tehdy špatně. Od policie počínaje přes stadion až po rozmístění fanoušků konče. Bruselu byly vyčítány všechny kroky, které ten večer udělal. UEFA svým rozhodnutím hrát změnila jednu tragédii v dvojnásobnou.

Pověst anglických rowdies předcházela jejich příjezd už od jasných finalistů, přesto k uším pořadatelům se jako by nedostala. V neposlední řadě leží příčiny tragédie na bedrech tehdejších agresivních anglických fanoušků, jež tak poplivali svůj vlastní tým – tým, jemuž svou zbožnost vyjadřovali jenom dresem.

Ten večer nebylo nic dobře.

Teprve následky tohoto utkání, této smutné tragédie, na níž nesmí být nikdy zapomenuto, měly příznivý dopad. Atmosféra a hlavně bezpečnost na stadionech se otočila. Byly počaty změny, které vyvrcholily po krvavé revoluci v Hillsborough.

Bezpečnost na fotbale byla vykoupena mnoho životy. A právě na tyto lidi by nemělo být nikdy zapomenuto. Jako velké memento leží přízrak jejich smrti na pelého překrásné hře zvané fotbal…