Ekonomický progres bez společenského progresu ve Rwandě

Země subsaharské Afriky, která před sedmnácti lety prošla tříměsíčním etnickým vražděním, na rozdíl od většiny států evropského formátu prochází ekonomickým růstem. Přes sedmi procentní roční růst ekonomiky, zaostává Rwanda na poli občanské svobody, čímž brzdí svůj vlastní rozvoj.

Když v roce 1994 vypukla ve Rwandě genocida a obrázky zmasakrovaných těl poházených bezděčně po zemi oběhly svět, v mnohých se představa zaostalé Afriky jen utvrdila. Naděje na brzkou rekonvalescenci a růst byly spíše bláhové než reálné.

Rwanda se pod vedením prezidenta Kagameho zmohla a napravuje škody z minulosti. Národní identita se už nedělí na Tutsi a Hutu, ale pouze Rwanďan. Vláda ustanovila protikorupční zákony, zavedla zdravotní pojištění a hlavní město Kigali je čisté a relativně bezpečné. Kagame zavedl pro mnohé kontroverzní opatření, když zakázal použití igelitových sáčků z důvodu jejich nemožnosti biologicky se rozložit. Podobně vyznívá i požadavek, aby všichni Rwanďané nosili boty.

Zatímco na poli ekonomického je Rwanda i pod vlivem jednotlivých zákonů a zdárného lákání zahraničních investorů úspěšná, v oblasti občanské společnosti a dodržování základních lidských práv a svobod pokulhává. Svobodná média existují jen stěží. Svoboda slova není všeobecně uznávaná. Mnoho novinářů je vydíráno nebo jsou ve vězení. Někteří byli zavražděni.

Podle Anny Applebaum z Legatum Institute, který se věnuje politickým vědám a způsobu správného vládnutí, se v Africe uplatňuje tzv. pekingský konsensus. Čína se stala předním investorem na černém kontinentu, který na rozdíl od západu nepožaduje od místních vládců dodržování základních lidských práv a svobod, včetně rozvoje demokracie. Vzniká tak systém států, které sice vnějškově vykazují svůj hospodářský zisk, chlubí se vzrůstající úrovní infrastruktury, ale občanská společnost se pohybuje mnohdy na hranici totality. Demokracie se tak mění na autoritářství.

Byť se Rwanda zmáhá ekonomicky, základní svobody – alespoň ve skutečnosti, nikoliv jen na papíře – stále chybí. Svobodný tisk by přitom Rwandě pomohl stát se oním středoafrickým tygrem, jak si přeje. Nezávislí novináři by tak beze strachu mohli upozorňovat na úplatky, které se navzdory protikorupčním zákonům stále v nemalé míře ve společnosti objevují, především pokud se někdo chce dostat k nejbližšímu přístavu, jenž je vzdálen od hlavního města čtyři dny. Svobodná média by rovněž mohla upozorňovat na propojení prezidenta Kagame s Kabilou, prezidentem sousední Demokratické republiky Kongo, které spolu nepojí pouze rodinný vztah, ale také transfer diamantů z Afriky dále do světa.

Není tajemství, že hospodářský pokrok by měl jít ruku v ruce s pokrokem politickým a občanským. Teprve pak se Rwanda odstřihne od své krvavé minulosti a půjde vstříc své – snad – optimistické budoucnosti.