Církevní restituce s hořkou příchutí

Přestože se spor o vyrovnání církevních restituce táhne už mnoho let, vyznat se v něm není stále o nic nelehčí. I proto se zdá, že jde o odložení peněz ze státního rozpočtu tak trochu bokem.

Koalice se dohodla s církví na navrácení majetku. Jelikož dohoda ještě není legislativně zakotvená, je pravděpodobné, že spory, které církevní restituce provázejí, za nedlouho vyvěrají opět na povrch, především s dosud nejasnou otázkou řádu německých rytířů. Nemluvě o tom, že zabavování majetku církvi je datováno do konce 18. století.

Hodnota, kterou církevní restituce představují, jde nad hranici sto miliard korun, v níž jsou započítány i lesy, pozemky a rybníky. Přičemž jen u lesů nejde o zanedbatelnou část. Pro představu, kdybychom mohli stromy postavit za sebe, představují lesy pro církev třikrát délku České republiky vzdušnou čarou. V restitucích přitom nejde o kostely a chrámy, ty byly církvi navráceny už na počátku devadesátých let v první restituční vlně.

Opozice kritizuje koaliční návrh restitucí. Podle ní je částka pro církev nadhodnocena a neodpovídá skutečné hodnotě. Opozice preferuje model církevních restitucí, kdy se navrácený majetek vloží do nadace, z níž budou církve pak financovány. Nejde navíc o žádnou novinku. Od 30. let v českých zemích existovala tzv. náboženská matice. Návrh opozice by se tak k této praxi vracel.

Vyřešení církevních restitucí zmiňuje i koaliční smlouva, přesto s nimi návrh rozpočtu nepočítá. A přitom se zdá více než nepravděpodobné, že by na tom v následujících letech, kdy přední světové stránky ekonomických novin predikují, že následujících deset let bude hůře, byl státní rozpočet připraven.

Forma církevních restitucí je společností přijímání s nelibostí. Občan musí projevit aktivitu, aby získal nazpět svůj minulým režimem zabraný majetek. Je nezbytností, aby oběhal několik úřadů a podal legitimní žádost. Těchto kroků byla církev ušetřena.

Největší problém církevních restitucí představuje restituční nárok, podle něhož je určována hodnota navráceného majetku. Zatímco pro občana jde o tabulkové úřednické hodnoty, u církve se počítalo s tržní hodnotou, která je logicky vyšší. Tento bod může být chápán jako porušení rovnosti před zákonem a církevní restituce mohou přistát na stole Ústavního soudu.

Koalice navíc polemizuje s návrhem, že by církev z následného prodeje navráceného majetku, nemusela platit daň. S církevními restitucemi se formuje i definitivní odluka státu od církve. V současnosti jsou církevní představitelé placení ze státního rozpočtu, potažmo z rozpočtu Ministerstva kultury.

Z konečného vyrovnání státu a církví se tak těší především obce, které na základě blokačního paragrafu nesmí manipulovat s určitými pozemky. Církevní restituce tento paragraf uvolní a obce tak mohou s majetkem disponovat. Otázkou je, jestli se z toho vlastně těší obce, anebo lobby a podnikatelé.