Být stár? Jen se vzpomínkami!

Nedávno proběhl průzkum, zdali se lidé, ač mladí či ti v nejlepších letech, bojí stáří. Drtivá většina odpověděla kladně. Strachují se především samoty, nedostatku zaopatření plynoucího z prázdných kapes a v neposlední řadě nemocí.

Dle mého názoru lze na stáří pohlížet ze dvou pohledů. Jako na dobu, kdy je tělo unavené a často vyschlé jako lastura objevená po století. Většina blízkých se obrátila v prach a jejich existence tak spočívá pouze ve vzpomínkách, pokud tedy paměť ještě nenavštívil ten zvláštní němec, který tak rád schovává věci.

Mnohdy jsou starší lidé, jejichž mládí už odvál čas, odkázáni na druhé. Na své potomky či prapotomky, v horším případě na lidi získávající staráním se o ně drahocenné chechtáky. V tomto bodě není se třeba divit, proč se lidé bojí stáří. Kdo by chtěl být zcela odkázán na druhé, sám neschopen života? Tohoto okamžiku se děsí každý, ať tvrdí cokoliv navenek.

Druhý pohled na stáří je ale mnohem příznivější. Obuti v teplých bačkorách, usazeni v pohodlném houpacím křesle s hordou fotografií na klíně. Volný čas pro vše, o čem jen snili během uspěchaného života, kdy se honili za majetkem či vším, co ve stáří ztrácí cenu.

Nejhodnotnější a nejkrásnější na stáří jsou dle mého názoru vzpomínky. To, co vám nikdo nemůže ukrást, koupit, stejně jako vy je nemůže darovat. Podělit se s nimi ano, ovšem vždy to budou vzpomínky jen těch, kdo v nich vystupují.

Ve stáří, kdy již často vitalita ztratila na elánu, nastane konečně čas, kdy se člověk může bezostyšně a v neomezeném množství zaobírat svými vzpomínkami. Tonutím v mnohých dobrodružství ch, které ve svém životě zažili. S úsměvem na rtech a mírným zachvěním u srdce při vybavení si první lásky.

Člověk nemusí dosáhnout ani věku, kterýž je určen dle našich všeznalých vědců pro vstup do oficiálního stáří, sám pozná jaké to je, probírat se ve svých vzpomínkách. Ano, některé nejsou vždy do nebe vynášející, každý dělá chyby. I proto se má v minulosti vyvolávat jen to krásné, z toho špatného se poučit a nechat ve stínu časů.

Proto si tak říkám, žijte tak, abyste pak v kruhu svých blízkých, když budete mít štěstí na nehádající se rodinu a nezávistivé přátelé, u plápolajícího krbu, jestliže vám na tento luxus zbudou peníze, mohli vzpomínat na věci dávno minulé, ale ve vaší paměti stále živé.

Jak pronesl někdo moudrý, jehož citát se nám dostal až na maturitní šerpy, kterými jsme měli odstartovat svůj krok do světa dospělých. „Není důležité jak žít, ale žít!“ A já k tomu jen dodávám: „Není důležité jak žít, ale žít, ať je na co ve stáří vzpomínat!“

Vždyť se vzpomínkami člověk není nikdy sám…