Tento sport známe všichni. I ti, kdo ho nemusí, protože si na bruslích zlomili nohu, i ti, kdo televizní přenosy nesnáší, protože jsou jim lhostejné barevné kostýmy, flitry, hudba, svižné pohyby a skákání něčeho trojitého.
Měla jsem báječnou tetu. Byla to sestra tatínkovy maminky a nahrazovala nám babičku, která bohužel zemřela velmi brzy. Teta se jmenovala se Anna, ale pro nás všechny to byla teta Nanny. Vzpomínám na ni často a v těchto dnech, kdy probíhalo Mistrovství světa v krasobruslení, na ni myslím dvojnásob. Je to už hodně dávno, kdy jsme se spolu dívaly právě na mistrovství světa v krasobruslení, to jsem ještě byla malá holka, tehdy zrovna vysílali sportovní dvojice a teta se vůbec nestarala o sportovní výkony a ladné pohyby, na to vůbec neměla čas. Ona se totiž o krasobruslařky hrozně bála. Jak došlo na odhozené skoky či na spirálu smrti, teta strachem o dívku, odhozenou vysoko do nebezpečných vrtulí či vláčenou za jednu ruku těsně nad ledem, hrůzou vykřikla a rozčilovala se, co je to za nebezpečný sport a zakrývala si oči. Ráda upozorňuji, že teta Nanny byla velice rozumná a důstojná paní, která nenechávala emoce létat povětřím nazdařbůh. Vzhledem k tomu, že odhozené skoky jsou běžnou součástí krátkého i volného programu sportovních dvojic, měla jsem o hlasitou zvukovou kulisu plnou úzkosti postaráno.
I když tím teta dost rušila můj zážitek z boje o medaile, měla jsem pro její reakce pochopení. Tetu jsem milovala a brala jsem proto ohled na její pokročilý věk, kdy už člověk zkrátka riziko vnímá výrazněji a bojí se nejen o sebe, ale snad ještě víc o druhé. Stáří je prostě takové. Zvláště když je to někdo tak hodný a citlivý, jako moje teta byla. To jen mládí se netrápí pomyšlením, že i ze tří schůdků lze spadnout a zlomit si nohu nebo vaz, že bez šály nám v mrazivých dnech hrozí nastydnutí, že tričko končící nad pupíkem může zavinit zánět ledvin, ani že nevydařený odhozený trojitý salchow může udělat z krasobruslařky invalidu. Mládí je prostě takové.
Letos se stali mistry světa Japonci Miuraová a Kihara. Tato sportovní dvojice měla úžasnou volnou jízdu, která brala dech. A když Kihara Miuraovou odmrštil při jednom z odhozených skoků obzvláště prudce a vysoko, přistihla jsem se, že jsem zničehožnic vyjekla nahlas. Oči jsem si sice nezakryla, ale při pohledu na mrštné mladé sportovce mi při vzpomínce na tetu Nanny náhle na rameno skoro jako by zaťukalo moje datum narození. Uff. Už je to tady, začínám se o ostatní nějak hmatatelněji bát.
Tak sportu zdar! A k mému věku: no nazdar!
