Střídavá péče, ale domov nikde?

Před loňskými prázdninami se mi jeden z dětských čtenářů v knihovně svěřil, že se v dalším školním roce neuvidíme, protože se rodiče rozvádějí a stěhují, a on bude mít střídavou péči.

Když jsem si před pár lety přečetla knihu britské autorky Jacqueliny Wilsonové „Dítě do kufru“, byla jsem nadšená. Okamžitě jsem si řekla, že pokud by mi osud nabídl splnění jediného autorského přání, vetkla bych ho do touhy: přesně takhle umět psát pro děti. Hrdinkou knihy je desetiletá Andy. Po rozvodu byla rodičům přidělena do střídavé péče. Oba ji velice milují, ale matka i otec si založili nové rodiny, přibyli noví sourozenci, jenže kromě Andy všichni mají stabilní domov. Jediná, kdo si každou neděli večer pakuje kufr a putuje jinam, je Andy.

Co na tom, že na konci cesty ji čeká jeden z rodičů, který se na ni těší? Za ten týden se v rodině táty událo tolik různých věcí (ať větších či menších), které její členové sdíleli, ale Andy u toho nebyla, a tak není divu, že si připadá vyřazena ze hry. A zatímco se v týdnu jejího pobytu u tatínka odehrají nové situace, u kterých přítomna bude, tak v rodině maminky se v té samé době dějí věcí, u nichž ona opět chybí a za týden, až se u maminky s kufrem objeví, bude zase jako návštěvník. Sice vítaný, ale přece jen návštěvník. To pak stačí, aby u společné večeře padla nějaká obyčejná, zdánlivě neškodná věta, která Andy nic neříká, ale v ostatních probudí vzpomínku na něco, co společně zažili a všichni vypuknou v smích a navzájem se vesele špičkují. Ale Andy se do toho veselí zapojit nemůže, ona u toho zase nebyla. A proto si nepřetržitě připadá u táty i u mámy jako „nové dítě v ulici“.

Nechala bych tuto knihu přečíst všem zákonodárcům i psychologům jako povinnou četbu. Andy totiž svoji situaci komentuje velice výstižně: „jeden týden u mámy, jeden týden u táty, ale domov nemám nikde.“

Příběhy paní Wilsonové nejsou dívčími románky, nejsou ani nekomplikovanými jásavými historkami. Její knihy vás vtáhnou do děje a nepustí vás ani poté, co jste je dočetli. Jsem přesvědčena, že její příběhy již pomohly mnoha dětem utvořit si názor na nějakou svoji tíživou situaci a podívat se na ni novýma očima. Nezabývá se totiž jen tím, co všechno je cool a hustý, nebo jestli je Vaňková ze sedmé bé trendy, ale píše i o vážných věcech, kterým se jiní autoři vyhýbají jako knihkupec Koniášovi.

Když se mi vloni před prázdninami jeden z dětských čtenářů v knihovně svěřil, že se v dalším školním roce zřejmě již neuvidíme, protože se rodiče rozvádějí a stěhují, a on bude mít střídavou péči, okamžitě jsem si na Dítě do kufru vzpomněla.

A představte si, že mě začátkem školního roku přišel do knihovny pozdravit onen školák, který se se mnou před prázdninami loučil. Zářil štěstím. Budeme se vídat dál, rozvod rodičů se prý zatím nekoná. Všimli jste si, že život někdy píše úplně stejně jako paní Wilsonová?